Pěstování cizokrajných rostlin obyvatele chladnějších zeměpisných šířek vždy přitahovalo, ale také bylo spojeno s četnými problémy. Díky dnešním technickým vymoženostem můžeme ve sklenících a zimních zahradách libovolně nastavovat teplotu, větrat, rosit či stínit. O to více je třeba obdivovat úsilí a pěstitelské úspěchy našich předků.
První teplomilné rostliny se v chladnějších oblastech Evropy začaly pěstovat v období renesance. Jejich pěstování bylo výsadou těch nejbohatších z nejbohatších. Už kolem roku 1500 byly do Paříže a Londýna dovezeny mediteránní rostliny a roku 1561 si lord Burghley, rádce Alžběty I., nechal poslat do Paříže pro citroník a myrtu, které chtěl vystavit společně se svým pomerančovníkem. Kolem roku 1600 se pomerančovníky staly oblíbenou „třešničkou na dortu“ ve výzdobě velkých zahradních parterů. Tehdejší architekti stavěli důmyslné rozebíratelné konstrukce, některé dokonce na kolejničkách, jako například prosklené stavby pro fíkovníky, které vymyslel německý architekt Heinrich Schickhardt pro zahrady ve Stuttgartu. Už v 17. století začaly vznikat „oranžerie“, stavby speciálně určené pro přezimování citrusů a dalších teplomilných rostlin – oleandrů, marhaníků a myrt. Byly vytápěné dřevěným uhlím, měly velká, jižně orientovaná okna a neprosklené střechy. Zvláštní oblibě se těšilo (a dodnes těší) pěstování různých druhů citroníků a pomerančovníků. Tyto rostliny symbolizující radostnou, prosluněnou atmosféru jižních krajů vyžadují přezimování v chladnějších bezmrazých prostorách. Největší evropské barokní oranžerie, které se dosud používají k původním účelům, se nacházejí ve Versailles a v Schönbrunnu. V současnosti patří k nejlépe udržovaným oranžerie v Německu – na zámku Sanssouci u Postupimi, ve Wörlitzu u Dessau, v Pillnitzu u Drážďan a v barokní zahradě Gross-Sedlitz nedaleko českých hranic. Tato místa se mohou pochlubit jedinečnými sbírkami pečlivě ošetřovaných letitých exemplářů, které v sezoně zkrášlují zahradu.
S koloniálním rozmachem se do Evropy dostaly subtropické a tropické rostliny. Jejich pěstitelé museli experimentovat s vlhkostí a teplotou tak, aby choulostivé exempláře přežily v nových podmínkách. Velký problém představoval škodlivý hmyz, který se v teple a vlhku vydatně množil. Většinou byl odstraňován ručně. Skleníky byly vytápěné kamny, jednoduché dřevěné konstrukce dávaly prostor velkým proskleným plochám, střechy byly stále ještě neprosklené. Přestože pěstování exotických rostlin bylo náročné, nadšenci pěstovali banány, papáji, aloe, durmany, mučenky a další exotické druhy.
K průlomu v evropské skleníkové kultuře došlo s průmyslovým a technickým rozmachem v 19. století. Začaly se stavět skleníky s prosklenou střechou a vylepšené technologie ve výrobě litiny osvobodily skleníkové tvary od omezení, která na ně uvalovaly doposud používané materiály – cihly a dřevo. Nové systémy vytápění pomocí teplovodního potrubí umožňovaly lepší ovládání teploty. Skleník se v té době také přiblížil ze zahrady k domu a do módy se dostaly zimní zahrady (anglicky conservatory), tj. skleníky, které přiléhají jednou stěnou přímo k domu. V polovině 19. století, za největšího rozmachu viktoriánského koloniálního impéria, kdy nastala móda pěstování všemožných exotů dovezených z teplých krajů, patřilo v britských, ale i amerických bohatých domech k dobrému tónu mít nejen zimní zahradu u domu a oranžerii v zahradě, ale též speciální skleníky na pěstování kapradin, ananasů, vinné révy a broskví, dále pak pařník a skleník na rychlení ovoce a zeleniny. Palmy byly stejnou samozřejmostí jako čaj o páté.
Vrcholnou stavbou tohoto období je právě onen skleník, o němž píše Virginia Woolfová ve své povídce. Palmový skleník v londýnské botanické zahradě v Kew vytvořil v letech 1844 až 1848 anglický architekt Decimus Burton společně s irským slévačem litiny Richardem Turnerem. Pohnutá historie této stavby by vydala na samostatný článek, pro nás je však důležité, že v této době se konstrukční znalosti anglických architektů začaly uplatňovat i jinde v Evropě, například v moravské Lednici, kde již v letech 1843—45 vznikla známá budova skleníku, jedna z prvních litinových konstrukcí v našich zemích a pravděpodobně nejstarší litinový skleník na evropském kontinentu. Díky nedávné rekonstrukci je v současnosti v plné nádheře otevřen pro veřejnost. Další pozoruhodný skleník spjatý s historií našich zemí se nachází ve vídeňském Schönbrunnu. Začátkem 80. let 19. století jej nechal postavit císař František Josef podle plánů architekta F. X. Segenschmida a nechal zde umíst řadu exotických exemplářů, které ze svých cest přivezl jeho bratr Maxmilián.
Postupem času se skleníky a zimní zahrady v různých skromnějších variantách staly součástí méně movitých domácností. Jejich styly se proměňovaly podle dobového vkusu a módy. Velké oblibě se zvláště za předchozího režimu těšily i pokleslejší odrůdy skleníků, tzv. foliovníky, využívané především pro pěstování zeleniny. Řekne-li se dnes skleník, většině z nás se dnes bohužel vybaví také slovní spojení „skleníkový efekt“ a s ním spojené globální oteplování. Přestože z naší planety se stává jeden velký skleník, v současné době se právě skleníky staly velmi důležitými prvky v oblasti ochrany přírody a ekologie. Snad nejgrandióznějším projektem v této oblasti je Eden Project, který vznikl v britském Cornwallu: na obrovské ploše bývalého kaolinového povrchového dolu byly vystavěny obří propojené bubliny, zvané „biomy“, jež jsou místo skla pokryté etylén-tetrafluoroetylénem (EFTE). V těchto podivuhodných foliovnících, které připomínají obří rybí jikry nebo nějakou předpotopní příšeru, jsou shromážděny rostliny z celého světa, které zde na rozsáhlých plochách rostou stejně jako ve svém přirozeném prostředí, takže návštěvník může z nefalšovaného mediteránního olivového háje přejít rovnou do amazonského pralesa. (V našich krajích stojí za návštěvu unikátní skleník Fata morgána v botanické zahradě v pražské Troji.) A tak se možná díky skleníkům podaří zachránit rostliny, které by jinak vinou skleníkového efektu zahynuly. Kdoví, čeho se ještě od skleníku dočkáme…
