Jak se v průběhu času měnilo chápání přírody, ideálu a harmonie, trendy zahradní architektury se utvářely v souladu s převládajícím duchem doby. Příslušníci vlivných vrstev ve všech obdobích využívali možnost vtisknout bezprostřednímu i širšímu okolí punc vlastního světonázoru, někdy v osobité tvořivé podobě, jindy jen podle dobové šablony. Zahrada byla vyjádřením estetických hodnot, filosofických idejí či politických názorů svého majitele, prezentací společenského postavení a emblémem moci.
Uspořádání zahrady lze zjednodušeně vykládat jako obraz myšlení dané doby. Tato symbolika je zvlášť dobře čitelná v kontrastu na rozhraní epoch: geometrické a souměrné členění barokních francouzských zahrad a dobově oblíbené umění tvarování stromů a keřů reprezentovalo vesmírný řád, ovládnutí přírodních sil a zákonů člověkem a korespondovalo s obdobím absolutismu, ztělesněného osobou Ludvíka XIV. Naproti tomu přírodní krajinářská zahrada s volnými uskupeními vzrostlých dřevin a plynulými liniemi je plodem liberálních idejí a nové estetiky přírodního ideálu a „přirozeného“ řádu. Vzhledem k těmto kriteriím je krajinářská zahrada více než jakýkoli jiný typ zahrad „během na dlouhé trati“ a její plný potenciál se rozvíjí v horizontu desetiletí, ba i staletí.
Za kolébku krajinářského stylu zahradní architektury lze považovat Chiswick House na jihozápadě Londýna. U zrodu nových zahradně architektonických idejí stály dvě významné osobnosti: Richard Boyle, hrabě z Burlingtonu (1694–1753) a William Kent (1685–1748).
Lord Burlington na svých cestách po Itálii studoval stavby renesančního architekta Andrey Palladia (1518–1580), činného především ve Vicenze a okolí. Právě podle vzoru Palladiovy Villy La Rotonda nechal postavit své nové sídlo v Chiswicku v letech 1726 až 1729. Na tvorbě zahrady se podílel Burlingtonův přítel William Kent, jejž Horace Walpole nazval „otcem moderního zahradního umění“. Kent, původně malíř, jako první komponoval zahradu jako výtvarné krajinářské dílo a převratně (v pravém slova smyslu) změnil dobový úzus zahradních úprav: upustil od přísné symetrie a pravidelných vzorů, zrušil geometrické partery u domu a nahradil je travnatými plochami, nepravidelně rozmisťoval vodní plochy a skupinky volně rostoucích, nestříhaných a netvarovaných stromů. Jeho největším přínosem pro krajinářství je terénní vlna, která opticky přibližuje okolní krajinu k budově. V zahradách Chiswick House vytvořil také antizující exedru – půlkruh ze stříhaných keřů s výklenky pro sochy, které prý pocházejí z Hadriánovy vily v Tivoli u Říma. Cestu k nim lemují čtyři mohutné libanonské cedry, které pamatují hraběte Burlingtona i Williama Kenta – byly zasazené kolem roku 1733.
Dalšími velikány anglického krajinářského stylu 18. století byli Lancelot „Capability“ Brown (1716—1783) a William Chambers (1723—1796). Jejich směřování bylo v podstatě protichůdné – Brown směřoval k maximální jednoduchosti (někdy spíše jednotvárnosti) pomocí několika krajinotvorných prvků, o čemž svědčí více než dvě stovky krajinných úprav tohoto schopného a až freneticky pilného zahradního architekta, zatímco Chambers se inspiroval především čínskými vlivy a vytvářel exotické, dramatické scenérie. (K jeho nejznámějším výtvorům patří slavná pagoda v Královských botanických zahradách v Kew.) Poslední význačnou osobností anglické zahradní architektury 18. století byl Humphry Repton (1752—1818), jehož přístup byl do značné míry syntetický a předznamenal pozdější vývoj v 19. století. Repton využíval Brownovu modelaci terénu, ale zároveň opětně zavedl formální prvky v okolí domu – terasy, loubí a květinové záhony. Cenným historickým dokumentem jsou jeho „červené zápisníky“, v nichž výstižnými kresbami dokumentoval původní stav zahrady a navrhovanou proměnu.
Objížďkou přes historii anglických krajinářských zahrad se vracíme zpět na kontinent a nahlédneme do tří pozurohodných krajinných komplexů, které spojuje několik společných rysů: jsou inspirované anglickou krajinářskou tradicí; jsou tak rozlehlé, že na důkladnou prohlídku nevystačí jeden den; nacházejí se ve vzdálenosti zhruba tří set až tří set padesáti kilometrů od Prahy; jsou na Seznamu světových památek UNESCO; jsou volně přístupné; plynule přecházejí do okolní krajiny; a rozkládají se v ploché lužní krajině v blízkosti řek – na jihovýchodě je to Lednicko-valtický areál na Dyji, na severozápadě zahradní království Desava-Wörlitz na Labi a na severu krajinářské parky v Branitzu a Muskau na Nise (na seznamu UNESCO je pouze Muskau, ale obě místa jsou neodmyslitelně spojena s postavou výstředního aristokrata Hermanna Pücklera-Muskau). Ačkoli realizace těchto „ideálních“ a „přirozených“ krajinářských zahrad byla mnohdy rasantní modelací terénu v rozsáhlém měřítku, takto vymodelované celky jsou dnes již více či méně než dvě stě let staré a díky neustálé péči a obnově jsou splněnou vizí svých tvůrců – působí, jako by zde v této idealizované podobě byly odnepaměti.
Anglickým krajinářským stylem se na evropském kontinentu zpočátku nechali inspirovat především liberální, osvícení panovníci, jako byl vládce maličkého anhaltsko-desavského knížectví Leopold III. Friedrich Franz von Anhalt-Dessau (1740—1817), jenž v mládí společně se svým architektem Erdmannsdorffem a zahradníkem Eyserbeckem podnikl několik anglických cest, na nichž studovali slohotvorné prvky nových anglických zahrad a později je přenesli, někdy přímo okopírovali, do Wörlitzu – první zahrady na evropském kontinentu, kde jsou v plném rozsahu uplatněny principy anglického krajinářství. Je zajímavé, že dílo, které je v podstatě jen umnou kopií jednotlivých složek, jako celek předčí leckteré originály.
Wörlitz vznikal v letech 1764 až 1817 a dnes je to skutečné zahradní království, jehož hranice plynule splývají s okolní polabskou lužní krajinou. Stejně jako za časů osvíceného knížete sem má přístup každý, aby se četbou pohledových souvislostí a literárních, mytologických a filosofických odkazů v zahradě vzdělával jako studiem složitých textů. Wörlitz je mistrovským propojením brownovských i chambersovských prvků anglických krajinářských zahrad, přírodní filosofie Jeana Jacquese Rousseaua vtělené do parku v Ermenonville a prvků italské architektury a krajiny. V zahradě se střídají světlé a temné pasáže, nejen v Neumarkově ostrovní zahradě s kamenným labyrintem a Elysiem, ale i ve vzestupech a sestupech chrámů a grott, především na kamenném ostrově „Stein“, kde se Egeriina grotta střídá s amfiteátrem, Chrámem noci a Chrámem dne. Bizarní domek na skalnatém ostrohu nese honosné jméno Villa Hamilton, podle britského konzula v Neapoli, u nějž kníže přebýval. Iluzi dramatické scenérie Neapolského zálivu v ploché polabské rovině dotvářely při zahradních slavnostech výbuchy umělého Vesuvu. (V roce 2005 bylo slavnostní otevření celého zrestaurovaného objektu završeno velkolepou vulkanickou erupcí.)
Při pěší procházce i plavbě na loďce se nabízejí různé pohledy na vegetaci a uspořádání areálu. V současnosti se zde často pořádají koncerty pod širým nebem – hudbu, jež se za soumraku nese nad vodou, poslouchá nejen publikum koncertu, ale i socha malé vodní nymfy na břehu jezera a náhodní návštěvníci usazení na druhém břehu jezera v trávě či na četných lavičkách.
Wörlitz navštívil a obdivoval i Johann Wolfgang Goethe, stejně jako jeho mecenáš Karel August. Byl pro ně inspirací k navržení výmarského parku v údolí řeky Ilm v letech 1777—1778, kde nechali anhaltsko-desavskému knížeti vztyčit pomník. Své názory na krajinotvorbu Goethe organicky začlenil do románu Spříznění volbou. Také se vážně zabýval botanikou a zahradnictvím a přispěl k rozšíření botanické sbírky v zahradách výmarského Belvederu. Sám zahradničil u svého výmarského, téměř pohádkově vyhlížejícího zahradního domku. „Cizí hosté, zvědavci, neklidní pocestní“ si zde přijdou na své: toto místo s květinovými záhony, intimními zákoutími a pozoruhodnou abstraktní plastikou dobrého osudu (Agathé tyché) v podobě koule na krychlovém podstavci si dodnes zachovalo nebývale důvěrnou, osobní atmosféru. A po generace udržovaný park, který na zahrádku navazuje, mohou dnešní návštěvníci na rozdíl od jeho tvůrců obdivovat v plné zralé kráse.
V 19. století se krajinářské parky obohacené o romantické prvky staly běžným atributem zámeckých sídel. Přesáhnout hranice zavedené šablony vyžadovalo osobitý um a nevšední finance. Jedním oplýval a s druhým celoživotně zápolil excentrický kníže Hermann Pückler-Muskau (1785—1871), literát, cestovatel, anglofil a zahradní architekt, muž širokých obzorů a velkolepých plánů, jejichž realizace jej několikrát přivedla téměř na mizinu. Řešení hledal ve sňatcích s majetnými nevěstami. „Šílený Pückler“, jak se mu svého času přezdívalo, se se svou první ženou Lucií údajně rozvedl pouze s finančních důvodů a nadále s ní udržoval láskyplný vztah, přestože proslul svými nesčetnými milostnými aférami (nejznámější je vykoupená mladičká etiopská otrokyně Machbuba, pochovaná v Muskau a operní pěvkyně Henriette Sontagové, jíž je věnováno růžové loubí v Branitzu). Dopisy, které Lucii psal z cest po Anglii, kde studoval místní parky a zároveň se ohlížel po movitých nezadaných šlechtičnách, později vyšly anonymně pod názvem Briefe eines Verstorbenen (Dopisy zesnulého, 1830). Své názory na zahradní architekturu shrnul v roce 1834 knize Andeutungen über Landschaftsgärtnerei (Názory na zahradní architekturu) a prakticky je realizoval při různých zakázkách (např. Babelsberg v Postupimi, Boloňský lesík v Paříži), ale především na svém panství v Muskau, které však musel jako šedesátiletý v roce 1845 prodat a stáhnout se na původní rodinné sídlo do nedalekého Branitzu, kde opět realizoval své smělé záměry. Jakožto nadšený anglofil sídlo přejmenoval na „Bransom Hall“. Zámek nechal zrekonsruovat, obklopil jej květinovou zahradou zakončenou „italskou“ pergolou s reliéfy od dánského sochaře Bertela Thorwaldsena a s bronzovou kopií Canovovy Venuše. Na okolních pozemcích vybudoval rozlehlý park s umělými jezery a dvěma dominantami v podobě pyramid z navršené hlíny – jednu na pevnině a druhou na jezeře. Ostrovní pyramida porostlá zeleným přísavníkem v odlesku na vodě připomíná smaragd, který se na podzim zbarvuje rubínově. Vrcholek protější travnaté pyramidy je důležitým vyhlídkovým bodem v ploché lužní krajině. Je obklopen kovovým zábradlím s vytepaným pozlaceným nápisem: „Hroby jsou vrcholky dalekého nového světa“, kde dnes společně přebývají kníže a jeho žena Lucie, jejichž pozemské tělesné ostatky jsou uloženy v ostrovní pyramidě.
Lužní krajina v okolí Dyje na moravsko-rakouském pomezí byla po odvodnění bažin vhodným prostředím pro vytvoření rozsáhlého krajinného komplexu, nyní známého pod názvem Lednicko-valtický areál. Rozkládá se mezi dvěma lichtenštejnskými sídly – Lednicí a Valticemi. Na rozdíl od předchozích dvou míst se nejedná o osobní vizi realizovanou v rozmezí jednoho lidského života – na tvorbě tohoto díla se podílelo několik generací lichtenštejnského rodu a řada významných architektů.
Díky opakovaným remodelacím lednického zámku a blízkého okolí se nedochovala většina starších architektonických a zahradních prvků. Velkolepá barokní konírna (stejně jako celý valtický zámek) je dílem J. B. Fischera z Erlachu, současnou neogotickou podobu budovy navrhl Jiří Wingelmüller, zhruba ze stejné doby pochází i zámecký skleník, pravděpodobně nejstarší litinový skleník na evropském kontinentu, po letech do posledního dobového detailu citlivě zrekonstruovaný, osázený a udržovaný. Původní barokní parter se nedochoval, současná pravidelná zahrada byla založena na počátku 20. století podle návrhu italského architekta Vincenza Michelliho.
Zcela jedinečný, nejen v českém, ale i v evropském měřítku, je monumentální rozměr úpravy okolní krajiny od architekta Fantiho a botanika van der Schotta. Traduje se, že van der Schott dovezl z Ameriky 36 000 rostlin, dalším zdrojem rostlin pro výsadbu byly místní školky. Ze staveb, důmyslně rozesetých po krajině, je nejznámější Hardtmuthův minaret, příznačně připomínající tužku, jejíž vynález se Hardtmuthovi připisuje. Průhledům a pohledovým osám v masivním rozměru skutečné krajiny dominují další romantické stavby, mimo jiné Apollónův chrám, chrám Tří grácií, Dianin chrám (Rendez-vous), zámečky Hraniční, Rybniční a Pohansko. Míra stylizace, provázanosti a uvolněnosti jednotlivých prvků vytváří ideální proporci přírodního a kulturního prvku, ovšem za předpokladu trvalé údržby, která je při rozměrech areálu mimořádně náročná a nákladná. Trvale „přirozená“ zahrada a krajina vyžaduje péči mnoha lidských generací.
