Rostliny se ze svých původních domovů dostaly tisíce kilometrů daleko. První rostlinní pasažéři sice ještě nepodléhali přísným vývozním a dovozním pravidlům a kontrolám, které byly zavedeny později, ale řada z nich nepřestála nepříznivé podmínky na lodích – sužování plísněmi a hnilobou, poškození slanou vodou, napadení krysami a hmyzem. Často se převážela pouze semena, která také mnohdy podlehla zkáze, a pokud ne, nechtěla se v novém domově probudit k životu. Přes veškeré nesnáze však většina rostlin po opakovaných pokusech nakonec v nových podmínkách zapustila kořeny. Některým se daří tak dobře, že se ze zahrad a parků rozšířily do volné přírody a někdy i ohrožují původní vegetaci, jiné vyžadují trvalou péči ve speciálním prostředí skleníků a chráněných stanovišť.
Dnes už si těžko dokážeme představit, jak vypadaly evropské zahrady a parky před invazí exotů z jiných kontinentů, především z oblastí Severní Ameriky a východní Asie, jejichž klimatické podmínky se nejvíc blíží evropským. Rostliny patřily k trofejím koloniálních velmocí, a než se v nových podmínkách rozšířily, staly se pro prvomajitele odznaky postavení, moci a někdy i světonázoru. Některé dosud neznámé rostlinné druhy se dostaly do Evropy již s prvními objevitelskými expedicemi a poté v 17. století, především zásluhou otce a syna Tradescantových. Největšího rozmachu se tento druh „zlatokopectví“ dočkal v osvícenském 18. století a vyvrcholil s rozvojem obchodu a s expanzí Britského impéria v 19. století. Méně okázalý, ale o to trvalejší význam měly dlouhodobé svazky nových Američanů s rodnou Británií. Američané na objednávku svých krajanů posílali do Anglie obrovské množství sazenic i semen již známých i nově objevených rostlin a výměnou dostávali nedostupné evropské druhy. Severoamerické dřeviny byly největší chloubou nových anglických parkových zahrad a kromě estetické a finanční hodnoty vypovídaly také o svobodomyslném duchu svých majitelů.
Obrovské množství nových a neznámých druhů z dalekých končin volalo po přehledné a stručné botanické klasifikaci, protože staré klasifikační systémy byly složité, zdlouhavé a nepřehledné. S převratnou stručnou binominální nomenklaturou přišel švédský botanik Carl Linné, jehož systém se opíral o morfologii generativních orgánů rostlin a s úpravami se používá dodnes. Linnéově genialitě později vzdali hold takoví velikáni jako Rousseau a Goethe, ale zpočátku bylo přijetí jeho názorů nejednoznačné, zvláště v Anglii.
Přestože se Linné, pověstný svou poněkud velikášskou a nepříliš diplomatickou povahou, snažil získat uznání tehdejších vlivných osobností, nejprve se mu to nepodařilo. Zatímco v Nizozemsku a v Severní Americe byl jeho systém nadšeně přijat, jinde se stal předmětem ostrých polemik, které vedli například Allbrecht von Haller v Německu, jeho krajan Johann Georg Siegesbeck v Rusku a řada renomovaných Angličanů. Protilinnéovskou baštou se stala botanická (lékárnická) zahrada Chelsea Physic Garden, jejíž dva významní představitelé, sir Hans Sloane a Philip Miller, Linnéův systém dlouho neuznávali; Miller „neomylně“ prorokoval, že „nebude mít dlouhého trvání“.
Zahrada, založená londýnskou společností lékárníků v roce 1673 za účelem vzdělávání svých členů, příliš nevzkvétala, dokud její pozemky v roce 1713 nezakoupil lékař a sběratel Hans Sloane pro botanické účely Královské společnosti, jejímž byl předsedou. Vrchním zahradníkem se posléze stal Philip Miller, autor velmi oblíbeného Zahradnického slovníku a nejzručnější zahradník své doby, který dokázal z dovezených semen „vypiplat“ i ty nejchoulostivější exotické rostliny. Díky jeho umu a péči se v Anglii ujaly, což přispívalo k prosperitě zahradníků a nejrůznějších firem obchodujících s rostlinami. Za pár let Miller vydobyl zahradě v Chelsea mezinárodní věhlas a mnohonásobně rozšířil její kolekci léčivých i jiných rostlin, nejen díky svým pěstitelským dovednostem, ale také díky výměně vzácných semen se zahraničními botaniky a zahradníky.
Hans Sloane uspořádal své rozsáhlé sbírky, které se po jeho smrti staly základem Britského muzea, podle zastaralého klasifikačního systému anglického botanika 17. století Johna Raye. Také Philip Miller v nových vydáních svého Slovníku vytrvale odmítal linnéovský přístup. Se Sloaneovou smrtí v roce 1753 však ztratil nejvýznamnějšího zastánce a nakonec v roce 1757 kapituloval a v osmém vydání názvy rostlin změnil. Avšak dny jeho slávy byly sečteny. Co do povýšenosti a nedůtklivosti si neměl s Linnéem co vyčítat a tyto vlastnosti mu vynesly mocné nepřátele a nevraživost nadřízených. V roce 1770 byl pod nátlakem konečně donucen ze svého místa odstoupit a krátce nato zemřel. Jeho nástupcem se stal William Forsyth (podle nějž je pojmenován oblíbený keř Forsythia, zlatice). Miller už se tedy nedočkal příjezdu vytoužené sbírky exotických rostlin, kterou z plavby lodi Endeavour do Tichomoří a Austrálie přivezli kapitán Thomas Cook a dva proslavení botanici Joseph Banks a Linnéův „nevděčný“ žák Daniel Solander. vytrvale odmítal linnéovský přístup. Se Sloaneovou smrtí v roce 1753 však ztratil nejvýznamnějšího zastánce a nakonec v roce 1757 kapituloval a v osmém vydání názvy rostlin změnil. Avšak dny jeho slávy byly sečteny. Co do povýšenosti a nedůtklivosti si neměl s Linnéem co vyčítat a tyto vlastnosti mu vynesly mocné nepřátele a nevraživost nadřízených. V roce 1770 byl pod nátlakem konečně donucen ze svého místa odstoupit a krátce nato zemřel. Jeho nástupcem se stal William Forsyth (podle nějž je pojmenován oblíbený keř
Přestože dny vzestupu Chelsea Physic Garden jsou spojeny s touto dobovou kontroverzí, současná expozice vzdává hold všem těmto třem významným osobnostem – Sloaneovi, Millerovi i Linnéovi. Nejstarší botanická zahrada v Londýně (a po Oxfordu druhá nejstarší v Anglii), původně určená výhradně pro vzdělávání lékárníků a lékařů, byla v roce 1983 otevřena pro veřejnost. Díky ochranné zdi sem nedoléhá hluk velkoměsta a návštěvníci se ocitají ve světě, kde znovu ožívá historická doba nadšených botanických objevů. Perfektní údržba a citlivá zahradní úprava vytváří pevný základ pro rozsáhlou sbírku léčivých a aromatických rostlin z celého světa, nejstarší evropské alpinium s jezírkem a pozoruhodné skleníky. Příznivá poloha blízko Temže svědčí teplomilným rostlinám, překvapivě zde najdeme volně rostoucí olivovník, marhaník či grapefruit, zahrada se může pochlubit stovkou různých druhů vzrostlých stromů a celkem pečuje o více než 4000 rostlinných druhů. Sir Hans Sloane, jenž na zahradu shlíží z piedestalu svého pomníku, jakož i Philip Miller i Carl Linné by jistě byli spokojeni.
Chelsea Physic Garden a další botanické zahrady po celé Evropě jsou místa, kde se ve vysoké koncentraci setkáváme s „cizinci“ ze všech konců světa. Řada z nich přebývá v každé běžné domácnosti – kaktusy, kapradiny, africké fialky, orchideje a další, v našich podmínkách „pokojové“ rostliny, které již léta hostíme, aby se u nás pokud možno cítily jako doma. Dalším nové klimatické podmínky více méně vyhovují a trvale se zabydlily v našich zahradách. Za letní odstíny zelené a za pestrobarevnou podzimní škálu v parcích částečně vděčíme severoamerickým dřevinám – javorům, škumpám, akátům a celé řadě keřů. Na přelomu jara a léta barevnosti v krajinářských zahradách a parcích dominují kvetoucí pěnišníky (rhododendrony), původem ze Severní Ameriky, Asie a jižní Evropy. Hortenzie z Asie a Severní Ameriky jsou dnes neoddělitelně spjaty s přímořskými oblastmi Evropy – s Bretaní, Cornwallem či severní Itálií.
Názvy těchto nově uvedených druhů byly po vítězství nové „racionální“ nomenklatury paradoxně vystaveny rozmarům Linnéovy přízně či nepřízně. Rostliny často pojmenovával po jejich objevitelích nebo aspoň po významných botanicích, kteří se v oboru nějak vyznamenali, především v jeho očích – Kalmia (Pehr Kalm), Banksia (Joseph Banks), Robinia (Jean a Vespassian Robinové), Gardenia (Alexander Garden), Camellia (Georg Joseph Kamel), Magnolia (Pierre Magnol), Rudbeckia (Olof Rudbeck) a tak dále. Ti, na které Linné zanevřel, se také dočkali „uznání“ – podle svého největšího odpůrce Johanna Georga Siegesbecka Linné pojmenoval nevábný plevel Siegesbeckia, Millerovi zasvětil bezvýznamnou rostlinku Milleria quinquefolia. „Skromný“ vědec přiřkl své jméno maličké laponské květince, s níž se nechal vyportrétovat. Linnaea prý byla stejně jako on přehlížená a opomíjená.
Vyřizování osobních účtů však nic neměnilo na skutečnosti, že Linnéovo názvosloví zjednodušilo identifikaci rostlin natolik, že se botanika v druhé polovně 18. století stala jedním z nejpopulárnějších vědeckých oborů. Jako bohulibá záliba byla doporučována dámám a dívkám a klíče k určování rostlin patřily do každé knihovničky. Anglická posedlost importovanými rostlinami a zahradami v novém duchu byla nakažlivá a brzy se rozšířila do kontinentální Evropy.
Po trendu italských renesančních zahrad a francouzských a holandských barokních zahrad v Evropě nadlouho převládl anglický vliv. Ve Francii, v Německu, Itálii, Rusku, ale i v českých zemích se zahradníci a zahradní architekti snažili vytvářet zahrady podle anglického vzoru – „le jardin anglais“, „der Englische Garten“, „il giardino inglese“, „anglijskij sad“ či „anglickou zahradu“. Ať už se nachází kdekoli, „ideální“, „přirozená“ anglická krajinářská zahrada je amalgamem domácích i cizokrajných exemplářů. Za kolébku anglického krajinářského stylu zahradní architektury bývá považována zahrada u londýnské vily Chiswick House. Chelsea Physic Garden je podhoubí, které vznik tohoto stylu umožnilo.
