Zahrada v Giverny, podle níž vznikla některá z nejznámějších Monetových pláten, dnes vypadá skoro stejně jako za malířova života. Kdo do ní vstoupí, ocitá se uprostřed oživlého obrazu, k se neustále proměňuje podle denní hodiny, počasí a ročního období. Ne, to není virtuální realita v počítačové hře, jak by snad mohlo někoho napadnout. Je to skutečnost, kterou můžeme prožít všemi smysly.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století Claude Monet stále ještě zápasil s existenčními problémy. Přesto však, když na jedné ze svých malířských výprav objevil usedlost v Giverny, rozhodl se, že se na její pronájem zadluží u svého galeristy Duranda-Ruela. Jeho rozhodnutí se zprvu mohlo jevit jako nerozumné, ale později se ukázalo, že Monet jednal prozíravě. Splnil si svůj sen žít a tvořit v místě, které by mu bylo inspirací pro jeho tvorbu. A tím se Giverny skutečně stalo až do konce jeho života. V roce 1892, když už z prodeje svých obrazů zbohatl, dům i s pozemkem koupil a pustil se do rozsáhlých úprav.
K domu původně přiléhal sad s centrální alejí, vroubenou jehličnany (Tato část zahrady, přiléhající k domu, je známá pod názvem Clos Normand.) Monet však chtěl vytvořit květinovou zahradu, podle jejíchž barevných tónů by mohl komponovat své obrazy. Proto nechal vykácet ovocné stromy i jehličnany, až na dva tisy, které chtěla jeho žena zachovat a jež stojí na svém místě dodnes. Místo stromů nechal postavit pergoly, po nichž se pnou růže a plaménky, a na pravoúhlých záhonech vysadil barevně promyšlené bloky květin. Dbal na to, aby květiny byly co nejpůsobivější ve slunečním svitu nebo v ranní mlze. Zdálo by se, že zahrada bez stromů bude působit ploše, ale není tomu tak. Pergoly porostlé kaskádami pnoucích rostlin dodávají zahradě nezbytný vertikální rozměr. Každý, kdo do zahrady vstoupí, je na první pohled zaskočen nejen barevností, ale i mohutností veškeré vegetace. Tento úchvatný první dojem popisuje ve svých pamětech René Gimpel: „Museli byste být Maeterlinck, abyste popsali zahradu, jež se nepodobá žádné jiné zaprvé proto, že je vytvořena z nejběžnějších květin, a zadruhé proto, že tyto květiny rostou do tak neuvěřitelné výše. Nemyslím, že by tam byla nějaká květina nižší než metr. To není louka, ale panenský les květin, všechny jsou zářivých barev, žádná jemná růžová či světle modrá, nýbrž jen červená a modrá.“
Pozemek, na němž dnes je věhlasné jezírko, Monet dodatečně přikoupil. Leží za silnicí a v současné době je s domem a původní zahradou spojeno podchodem. Pozemkem protéká přítok Epty – říčka Ru, na níž Monet nechal uměle vyhloubit nádrž. Konzervativní vesničané se proti jezírku bouřili, protože měli obavu, že podivné rostliny infikují vodu v říčce. Monet se v dopisu prefektovi hájil, že jezírko vytváří především proto, aby je mohl malovat, a pěstovat bude pouze lekníny, rákosí a kosatce, což jsou přirozené vodní rostliny, takže o nějakém znečištění nemůže být ani řeč. Prefekt Monetově žádosti vyhověl a umožnil tak vzniknout scenérii, která se stala předobrazem několika nejslavnějších děl moderního výtvarného umění. Dlužno podotknout, že kromě přirozených vodních rostlin Monet kolem jezírka skutečně pěstoval i druhy, které vesničanům musely připadat krajně podezřelé, například různé bambusy, japonské kdoule či sakury. Při jeho tvorbě se totiž nechal inspirovat japonskými grafikami, jejichž byl nadšeným sběratelem.
Jezírko Moneta fascinovalo a po více než dvacet let pro něj bylo zdrojem inspirace. Berthe Morisotová o Monetovi trefně prohlásila, že je „vodním malířem“. Každou volnou chvíli studoval efekty průhlednosti vody, a způsoby, jimiž se vlní a třpytí. Proto po svých zahradnících vždy puntičkářsky vyžadoval, že voda v jezírku musí být naprosto čistá, aby se nenarušilo zrcadlení oblohy a mraků. Efekt, který ve své vodní zahradě vytvořil, je skutečně pozoruhodný. Sluneční světlo se filtruje přes větve bambusů, azalek a smutečních vrb a v odlescích dopadá na vodní hladinu. Ve vodě plují lekníny a odráží se v ní obloha i zelená vegetace, takže vzniká jakýsi uzavřený svět vodních zrcadel. Ze svých rozjímání u jezírka Monet vytěžil přes dvě stě obrazů – od maleb, na nichž je jezírko s japonským můstkem a vegetací, až po plátna a dekorativní panely s motivem leknínů. Výstavy, na nichž v letech 1900 a 1909 Monet své vodní obrazy předvedl veřejnosti, měly obrovský úspěch a vynesly mu uznalá slova velikánů francouzské kultury. Například Romain Rolland Monetovi napsal: „Když jsem znechucen průměrností současné literatury či hudby, musím pohlédnout na obrazy, kde kvetou Vaše lekníny, abych se smířil s naší uměleckou epochou a pocítil, že je stejná jako kterákoliv předtím.“ Monumentální série dekorativních panelů s námětem leknínů, kvůli níž byl v roce 1916 k domu přistavěn speciálně navržený ateliér, zaměstnávala „mistra z Giverny“ až do jeho smrti v roce 1926.
Po Monetově smrti dům zdědil jeho syn Michel, ale nebydlel zde. O dům i o zahradu se starala Monetova nevlastní dcera a zároveň snacha Blanche Hoschedéová-Monetová (dcera Monetovy druhé ženy, která si vzala jeho syna z prvního manželství). Po její smrti dům i zahrada pustly. Ačkoli Michel Monet v roce 1966 přenechal otcův dům se zahradou francouzské Academie des Beaux-Arts, k obratu došlo teprve v roce 1977, kdy se správcem majetku stal Gérald van der Kemp, jemuž se podařilo získat peníze od amerického obdivovatele Monetova díla. Za pomoci André Devillerese a bývalého Monetova zahradníka Georgese Truffauta se časem podařilo uvést obě části zahrady do původního stavu, přestože havarijní stav celého objektu si vyžádal rozsáhlé a nákladné úpravy: jezírko bylo nutné znovu vyhloubit, zahrada musela být osázena původními rostlinami, dům a ateliér vyžadovaly zásadní rekonstrukci a starožitný nábytek zrestaurování. Legendární japonský můstek musel být znovu postaven podle originálního návrhu, avšak slavnou vistárii, jež se po něm pne a kterou Monet vlastnoručně zasadil, se podařilo zachovat.
Giverny se stalo legendou nejen díky obrazům, které Monet na jeho motivy vytvořil. O zahradě a jejích proměnách s obdivem psali například Gustave Mirbeau, Georges Clemenceau či Marcel Proust (na vlastní oči ji nikdy neviděl a znal ji pouze z vyprávění). Při procházce oživlým obrazem a při pohledu na Monetovo celoživotní dílo nezbývá než dát za pravdu Clemenceauovi, který odhalil podstatu Monetova nadání: „Monetovo oko nás předchází, vidí více než my a vede nás k vizuálnímu vzdělání, jež nám umožňuje pronikavěji a citlivěji vnímat svět…“
