Labyrint patří k nejstarším motivům a jeho zobrazení se dochovala ze všech starých kultur. Nejznámější starověký labyrint se nacházel v Knóssu na Krétě. Král Mínos do něj nechal zavřít Mínótaura, netvora, kterým byl plodem královniny nevěry s posvátným býkem. Jak praví Ovidius v Proměnách: „Daidalos, stavitel slavný a umělec vynalézavý, založil celou tu stavbu a zmátl v ní veškeré stopy množstvím klikatých cest, jichž zákruty klamaly oči.“ Mínotaura zabil až hrdina Théseus s pomocí Ariadny a jejího klubka. Tento mýtus a jeho postavy jsou předmětem mnoha psychologických výkladů i literárních zpracování. Postava Mínotaura jako nechtěného dítěte, jako vytěsněného vnitřního aspektu přeneseného na vnější svět, jako ztělesněné hrůzy sebepoznání ukryté ve spleti lidských emocí, jako klíče k vlastní jedinečnosti ve složitosti lidské existence je mocným symbolem lidské psychiky.
Mínótauros je jedním z hlavních motivů díla švýcarského spisovatele Fridricha Dürrenmatta. V jedné ze svých pozdních prací Labyrint (1985) umisťuje osamělého Mínótaura, který nikdy nikoho neviděl, do zrcadlového labyrintu, kde se neustále odráží jen jeho tvář. Setkání s živou druhou bytostí, maskovaným Théseem, pro něj skončí tragicky. Pověstné petřínské zrcadlové bludiště sice vzniklo pouze pro pobavení návštěvníků jubilejní výstavy, mezi zrcadlovými chodbami a síní smíchu se zkreslujícími zrcadly však není vyobrazen žádný veselý výjev, ale válečná scéna útoku Švédů na Prahu. Jako by se divákům do vlastní tváře v mezihře mezi dvěma dějstvími komedie nechtěně vnucovala myšlenka, na koho se vlastně v zrcadle dívají.
K nalezení sebe a vlastního středu cestou rozjímání i pokání vedly věřící labyrinty na podlahách gotických katedrál v Chartres, Amiens, St Omer, Remeši a v dalších místech. V Růžové zahradě na Petříně je na asfaltovém povrchu nakreslená dnes již poněkud vybledlá kopie labyrintu z Chartres. Děti v něm běhají nebo jezdí na koloběžce a opakovaně dosahují středu a opět se od něj vzdalují, zatímco rodiče netrpělivě postávají na kraji a dívají se na hodinky.
Nejslavnější, ale i nejzrádnější zahradní bludiště je pravděpodobně v anglickém Hampton Courtu. Pochází z roku 1690, kdy bylo vytvořeno pro krále Viléma III. Oranžského. Ačkoli nepatří k nejdelším, lze se v něm snadno ztratit, a to i s plánkem, jak potvrzuje Jerome Klapka Jerome ve slavné scéně ze Tří mužů ve člunu: „Potom se už prostě nemohli dostat nikam. Ať zahnuli kamkoliv, vždycky se vrátili do středu. Opakovalo se to tak pravidelně, že někteří lidé tam zůstali a čekali na ostatní, až obejdou bludiště a vrátí se k nim. Harris za chvíli znova vytáhl plán, ale pohled na plán dav jenom rozzuřil. Poradili Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris se prý nemohl ubránit dojmu, že se stal do jisté míry nepopulární.“
Do podobné situace se v Hampton Courtu dostala i kanadská spisovatelka Carol Shieldsová, která uvádí zaručeně správný popis cesty tímto bludištěm v románu Larryho večírek (1997), jehož hlavní hrdina Larry se zabývá vytvářením labyrintů a bludišť. Spisovatelce se však pro změnu vůbec nepodařilo dostat do středu bludiště, a to za přítomnosti celého filmového štábu, který o ní natáčel dokument.
Zatímco Larry Carol Shieldsové je přes své nezvyklé zaměstnání prezentován jako „všední“ hrdina, život a dílo nejslavnějšího současného tvůrce labyrintů Adriana Fishera je rozhodně nevšední. Fisher projektuje velkolepé zelené, kamenné, zrcadlové, provazové, ba dokonce i světelné labyrinty i bludiště po celém světě. Jeho unikátním labyrintariem se může pochlubit český zámek Loučeň, kde tento komplex deseti labyrintů a bludišť vznikl za nemalého úsilí českých projektantů a zahradníků.
Podobné komplexy labyrintů jsou i na jiných místech v Evropě, například ve francouzském Hauterives nebo ve vídeňském Schönbrunnu. Hlavním prvkem schönbrunnského komplexu je obnovená část tisového bludiště (původně založeno roku 1720 a zrušeno v roce 1892 z mravnostních důvodů). Uprostřed bludiště je vyvýšená plošina, z níž je vidět celé bludiště, starý platan a dva kameny v jeho stínu, aktivované mistrem feng švej a symbolizující vesmírnou harmonii. Ve slepých uličkách bludiště se nacházejí značky jednotlivých znamení zvěrokruhu, které aspoň trochu usnadňují orientaci a dávají tušit, že trasa vede od Berana k Rybám… Poblíž bludiště se nachází několik různých labyrintů a dětské hřiště Labyrinthikon.
Bloudění labyrinty a bludišti přirozeně baví právě děti, které si užívají hru a přítomný okamžik a zájem o to, kam dojdou, je až vedlejší. Proto na rozdíl od většiny dospělých milují nejdelší zahradní labyrint na světě (z 16 000 tisů, o celkové délce cestiček 2700 metrů). Vznikl v roce 1975 u wiltshirského sídla Longleat, kde je jednou z mnoha atrakcí společně s kolotoči, raketovými simulátory, pohádkovými hrady a tobogany. Stranou od pouťové vřavy a zájmu zábavychtivých návštěvníků, blízko samotného sídla se nachází několik zelených labyrintů – labyrint lásky a sluneční a lunární labyrint. Návštěva Longleatu je bizarním zážitkem moderní doby: na jedné straně skvostné alžbětinské sídlo obklopené rozlehlými zahradami a krajinářským parkem od nejslavnějších tvůrců několika staletí, na druhé straně ty nejkřiklavější atributy zábavního průmyslu.
Existují názory, že zahradní labyrinty a bludiště vytvořené od 17. do 19. století byly určeny převážně pro rozptýlení a zábavu a že jejich údajné symbolické či duchovní účely jsou plodem pozdějších interpretací, vyvolaných revivalem zájmu o staré rituály, který vzbudila kniha Jamese Frazera Zlatá ratolest (1890). Těžko posoudit, ale vzhledem k tomu, že zahradní architektura vždy do značné míry odrážela dobové ideje a převládající světonázor, dalo by se snad spíše říci, že v průběhu času z některých původně obsažných prvků zůstala jen forma, kterou tento revival opět naplnil obsahem.
Do konce 19. století byla řada labyrintů a bludišť skutečně především ornamentálním motivem vybraným z katalogu zahradních vzorů, jindy se o jejich symbolických významech spekuluje, jako v případě bludiště v cornwallském Glendurganu. V roce 1833 je nechal z bobkovišní (Prunus laurocerasus) vysadit Alfred Fox podle vzoru tehdejšího bludiště (dnes již zaniklého) v Sydney Gardens v Bathu. Viktoriánská reakce na století krajinářských parkových úprav spočívala v leckdy povrchním a bezduchém obnovení ornamentálních zahradních prvků, Fox však pocházel z kvakerského prostředí a celé rozložení glendurganských zahrad svědčí o duchovní symbolice, kde by bludiště, umístěné v údolí pod posvátným vrškem s biblickými rostlinami mohlo symbolizovat pozemskou lidskou existenci směřující k vyššímu duchovnímu rozměru.
Podivuhodné bludiště, jež rozhodně nevzniklo jen pro pobavení, se nachází v „zahradním království“ Wörlitz nedaleko Desavy, které nechal vybudovat princ Leopold III. Fridrich von Anhalt-Dessau ve spolupráci se svým přítelem, architektem Fridrichem Vilémem von Erdmannsdorfem v letech 1765 až 1817 po cestách do Anglie, Francie a Itálie. Inspirací jim byly anglické krajinářské parky, přírodní filosofie Jeana Jacquesa Rousseaua a palladiovská architektura. Výsledkem je jedinečný, od samého počátku veřejnosti volně přístupný krajinný komplex vodních děl, ostrůvků a zahradních staveb propojených vizuálními osami a průhledy i skrytými významy. Na jednom z ostrovů vybudovali kamenné bludiště symbolizující nesnadnou pouť lidským životem. Na cestě světlem a stínem, zpestřené jen sporou vegetací poutníka provázejí rádcové v podobě bust Johanna Caspara Lavatera a Christiana Fürchtegotta Gellerta a různé varovné nápisy a pokyny. Když poutník prochází tmavou chodbou, objeví nápis: Zde nastává těžká, leč zásadní volba. Na konci chodby je bílá socha Ledy s labutí osvětlená denním světlem, které přichází zprava z bočního výklenku, nad nímž stojí psáno: Ihned se otoč zpět. Kdo neuposlechne, zřítí se z vysoké zdi rovnou do vody. Nezbývá tedy než jít vlevo do neznáma, do úzkého podzemního tunelu, který vede… do Elysia – na travnatou paseku obklopenou bujně rostoucími keři a stromy.
Všechny labyrinty i bludiště vedou do středu – přibližováním a vzdalováním, přes body obratu i pokusy a omyly. Labyrintem a bludištěm vedou různé cesty, ale přesto zde platí stejná pravidla: Cesta k cíli vede oklikou.Teprve z nadhledu dávají smysl.
