Jedovatá krása
I na té nejnudnější zahrádce obvykle roste hned několik prudce jedovatých rostlin. Stačí utrhnout a sníst pár lístků, bobulí či semen a z nudy je rázem drama, v němž jde o život, zvláště dětem, ale nejednou i dospělým. Jedovaté jsou běžně vysazované keře jako bobkovišeň (Prunus laurocerasus), pámelník (Symphoricarpos), pěnišník (Rhododendron), skalník (Cotoneaster), štědřenec (Laburnum), brslen (Euonymus), škumpa (Rhus), tis (Taxus) a mnohé další. Obzvláště záludný terminátor je omamně vonící lýkovec (Daphne). Na jihu je oblíbeným keřem travičů líbezný růžový oleandr.
Ani cibuloviny nejsou bez viny. Cibule tulipánů a narcisů jsou jen mírně jedovaté, horší je to s šafránem (Crocus), ale nejzlovolnější je ocún jesenní (Colchicum autumnale), obsahující jed kolchicin, tzv. rostlinný arsenik. Jak podotýkají Medlar Lucan a Durian Gray v knize Dekadentní zahrada: „Symptomy otravy jsou tak strašné a odporné, že se nedají ani popsat, patří k nim však úplné erupce ze žaludku i střev, v nichž je přimísena krev.“ Dále věcně podotýkají: „Používá se k sebevraždám a vraždám a k pančování tvrdých drog.“ S ocúnem si co do jedovatosti nezadá ani křehký brambořík či liliovitá glorióza s exotickým vzhledem.
Lecjaká zdánlivě nevinná křehká květinka je prudce jedovatá. To platí o rostlinách i o lidech. Navíc jsou zrádné – v malých dávkách často navozují omámení a slast. O některých už to dobře víme a dáváme si na ně pozor, třeba na rulík, durman, či bolehlav. Záludný je mák, čemeřice, náprstník, halucha, pryšec, vlčí bob. Nejvíc však klame tělem oměj šalamounek: tato půvabná květina venkovských zahrádek má jedovaté listy, květy i semena a způsobuje velmi nepříjemnou smrt v strašlivých bolestech za plného vědomí až do samého konce.
To masožravé rostliny nic nepředstírají. Už podle jejich vzhledu je patrné, že jsou to dravci rostlinné říše a že je zapotřebí mít se před nimi na pozoru, zvláště pokud Adéla ještě nevečeřela.
Symboly smrti v zahradě
Neustálou připomínkou smrti v zahradě jsou samotné rostliny, zejména omamně vonící květy za zenitem rozpuku, kdy začínají uvadat a do vůně se vkrádá rozkladný podtón, případně přezrálé plody, které začínají podléhat hnilobě. Zahrada je tedy v jistém smyslu neustálé memento mori, jakési permanentní vanitas: Marnost nad marnost, všechno je marnost.
Symbolem zahrady ukládající se k „spánku“ je padající listí. Většinou opravdu jde o spánek a na jaře se vegetace znovu probudí, ale pro některé rostliny znamená zima definitivní smrt: letničky přežívají jen skrze své potomstvo – semena; a některé vytrvalé rostliny nepřežijí atypický průběh zimy či jarní mrazy. Usínání zahrady s možností neprobuzení, období mrazu a zmaru a následný rozpuk a rozkvět jako vítězství dobra nad zlem líčí nejedna dětská pohádka či příběh, vzpomeňme například Hrubínovu pohádku O Květušce a její zahrádce či slavnou Tajnou zahradu od Frances Hodgson-Burnettové.
V některých zahradách je symbolika smrti, ale i nesmrtelnosti a věčného života silně zdůrazněna. Někdy se jedná o celkovou koncepci – o promyšlenou kombinaci světlých a temných míst, takže z procházky zahradou se stává iniciace, pochopení zákonitostí prostřednictvím sestupů a vzestupů. Na primární rovině opět jde o symbolické pojednání přírodního cyklu, vtěleného do mýtu o Persefoně a do eleusínských mysterií, na psychické rovině se jedná o schopnost vnitřního přerodu a obnovy skrze integraci temných stránek. S tímto tématem se intenzivně setkáváme v parku v Bomarzu, který lze interpretovat jako pouť podsvětím do chrámu celistvosti, ve Wörlitzu s podzemními chodbami, grottami a symbolikou noci či v moderní alchymistické zahradě (Jardin de l’Alchimiste) v provensálském Eygalières, kde návštěvník prochází černou zahradou.
Do některých anglických a evropských krajinářských parků 18. a 19. století byly zakomponovány urny, mauzolea či hrobky jako elegické připomínky smrti kontrastující s idylickou, upravenou krajinou. Symbolem smrti a zároveň nesrmtelnosti jsou zahradní pyramidy. Někdy sloužily praktickému účelu jako ledárny (například pyramida v Nové zahradě v Postupimi i podobná stavba ve francouzském parku Désert de Retz) a jejich skrytý účel nebyl deklarován. Naproti tomu excentrický kníže Hermann Pückler-Muskau nechal ve svém parku v Branitzu vybudovat dvě pyramidy jako hrobky. Jedna stojí na břehu rozlehlého jezera a zábradlí na jejím vrcholu nese nápis z Koránu: „Hroby jsou vrcholky dalekých, nových světů.“ Druhá byla zbudována uprostřed jezera, je porostlá přísavníkem a zrcadlí se ve vodě. Kníže se v ní nechal pohřbít podle prastarých egyptských ritů. Na ostrůvku opodál je pochována jeho bývalá, leč do konce života milovaná žena Lucie. Dvě pyramidy porostlé zelení – jedna na pevnině, druhá na vodě – stojí v němém dialogu a navozují otázky o tom, co se skrývá v jejich útrobách, o zvláštním vztahu knížete a jeho manželky, o životě, smrti a nesmrtelnosti.
Také však vyvolávají úvahy o velikášství a kultu osobnosti, jimž se při impozantnosti staveb tohoto druhu nelze vyhnout. Tuto variantu dovedl ad absurdum rozporuplný italský básník Gabriele d’Annunzio, jenž si ve svém megalomanském sídle Il Vittoriale na břehu Gardského jezera nechal zbudovat mauzoleum, kde je pohřben v sarkofágu na čtyřech sloupech uprostřed kruhu deseti italských bojovníků od Fiume (Rijeky). Mohutná stavba je inspirovaná římskými hrobkami a tvoří ji tři soustředné kamenné kruhy. Tyčí se na vrcholku Posvátného kopce a vévodí celému areálu i okolní krajině. Dekadent D’Annunzio byl smrtí přímo posedlý a její symboly najdeme na různých místech v zahradě, například v magnoliovém háji zasvěceném vzpomínkám na válečné bitvy, ale i v interiéru vily, především ve funerální místnosti zvané Komnata malomocného, kam se básník uchyloval v dny výročí smrti své matky a herečky Eleonory Duseové a kde byl uložen těsně po své smrti do speciální postele připomínající částečně kolébku a částečně rakev.
Vyobrazení smrti v zahradách bývá alegorické prostřednictvím soch antických božstev či mytologických postav sestoupivších do podsvětí. Se sochou Smrti se však v zahradách obvykle nesetkáváme. Výjimkou potvrzující pravidlo je Tarotová zahrada francouzské sochařky Nikki de Saint-Phalle: Smrt jako jedna z karet tarotové Velké arkány je zde zpodobněna jako jezdkyně, která kosí vše živé.
Zahrada jako místo činu
Živá vegetace jako mlčenlivý svědek smrti nebo malebná kulisa kontrastující s hrůznou realitou. V zahradách, zahrádkách, parcích a parčících se odehrál bezpočet filmových, seriálových a literárních vražd. Toto kontrastní spojení využívá i český překlad britského televizního detektivního seriálu Rosemary and Thyme, který byl u nás odvysílán pod názvem Zločiny v zahradách. Dvě nadšené zahradnice, Laura Thymeová a Rosemary Boxerová (v podání Pam Ferrisové a Felicity Kendallové), řeší případy vražd, k nimž se „nachomýtnou“ ve známých i neznámých zahradách v Anglii, ale i na cestách – ve Francii, Itálii a Španělsku. Prvoplánový seriálový námět nemilosrdně ždímá atraktivní zahradní exteriéry a rozvíjí většinou schematické detektivní zápletky.
Kultovní film, v němž hraje ústřední roli vražda v londýnském parku Maryon (snad by se dalo říci Maryonin park, neboť je pojmenovaný po někdejší majitelce panství Charlton Maryon Wilsonové), není klasická detektivka. Ve Zvětšenině (1966) italského režiséra Michelangela Antonioniho je záhadná vražda v parku součástí surreálného světa londýnského módního fotografa a podle toho se proměňuje – od trávy natřené nazeleno až po legendární závěrečnou scénu s mimy, kteří hrají tenis s neviditelným míčkem. Náhodné zachycení oběti a vraha na fotografii, objevení i zmizení těla, úmyslná záměna negativu, zvětšení detailu na fotografii a ukradení zvětšenin, to vše klade otázky o spolehlivosti smyslového vnímání, o možnostech věrné reprodukce reality, o kompatibilitě vnitřního a vnějšího.
Také v Umělcově smlouvě (1982) režiséra Petera Greenawaye je v roli náhodného detektiva arogantní módní umělec Neville, jenž na zakázku paní Herbertové vytváří cyklus dvanácti pohledů do zahrady. Dílo má být darem pro jejího nezvěstného manžela. Také Neville na základě indicií z vlastních kreseb bystrým okem odhalí vraždu v zahradě (zavražděným je pohřešovaný manžel), ale díky své zaslepenosti v jiných oblastech se sám stane další obětí. Opět zde vyvstávají otázky o smyslu a interpretaci viděného, o slepé skvrně a o mnohoznačnosti reality. V hlavní roli je zde zahrada (natáčelo se v zahradě sídla Groombridge Place), nejen jako místo činu a pasivní kulisa dramatu, ale i jako místo neustálé proměny, kde nic není jisté. Snad jen to, že jedním z vrahů je zahradník.
Hřbitovy – zahrady mrtvých
Všichni jednou skončíme na krchově. Otázkou je, na jakém. Tádž Mahál je jen jeden a ani hrobka v soukromé zahradě přece jen není pro každého, ačkoli právě zde má původ současná podoba některých hřbitovů jako krajinně upravených parků. Jádrem je idea věčného spočinutí v idylické Arkádii oživená v anglických krajinářských zahradách, ale i ve francouzském Ermenonvillu, kde markýz de Girardin, přítel filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua a obdivovatel anglického krajinářského stylu, vytvořil Rousseauovi idylické místo posledního odpočinku na ostrůvku porostlém lombardskými topoly. Tuto scenérii téměř věrně zrekonstruoval anhaltsko-desavský kníže Leopold III. Friedrich Franz ve Wörlitzu.
Štíhlé, vysoké stromy – především cypřiše, túje a tisy – svou pochmurnou důstojností evokují smuteční atmosféru, nejlépe vystiženou na slavném obrazu Ostrov mrtvých od Arnolda Böcklina. Avšak slavné městské hřbitovy evropských měst – pařížský Père Lachaise, londýnský Highgate nebo pražské Olšany – jsou opravdovými zahradami mrtvých, s rozmanitou výsadbou a bohatou funerální symbolikou. Pozoruhodný je v tomto ohledu hřbitov v postupimské čtvrti Bornstedt poblíž slavného Sanssouci. V malebném prostředí jsou zde pohřbeni významní architekti, zahradní architekti a zahradníci, tvůrci po generace vytvářené postupimsko-berlínské kulturní krajiny.
V Evropě však najdeme mnohem starší hřbitovy, především antické nekropole. Nejznámější jsou arleské Alyscamps, neboli Elysejská pole, pohřebiště, které se využívalo po dobu téměř 1500 let, od římských dob přes období raného křesťanství až do středověku. Zdejší přízračná atmosféra vždy lákala umělce, od Ariosta a Danta přes Van Gogha a Gauguina až po Rilka. V současnosti místu vévodí topolová alej, na prastaré kamenné sarkofágy dopadá rozptýlené světlo skrze mohutné koruny a v šerosvitu „bytují duše“, jak píše Rilke.
Smrt v zahradě má mnoho podob, pro každého jinou, někdy symbolickou, jindy velmi konkrétní. Náš zasloužilý pes Tobík jednu červnovou sobotu za slunečného poledne ulehl pod rozkvetlý, omamně vonící pustorylový keř a už se neprobudil. Dá-li se říct, že smrt může být krásná, tato snad byla.
