Někdo někdy někde řekl, že stav rozkladu totalitního režimu se pozná podle stavu veřejných záchodků. Ti, kdo si pamatují na restaurace a jídelny před listopadem 1989, si jistě vzpomenou, jak v nich tehdy vypadaly záchody. Puch a špína, jaksi chyběla voda na úklid, splachování i umytí rukou. Podobně na tom byly i městské kašny a fontány. Bylo jich málo a většinou nefungovaly. Ať je dnešní doba jakákoli, veřejné toalety jsou čisté a funkční, v kašnách a fontánách tryská voda a přibývají další.
Dalším vnějším projevem funkční společnosti je stav veřejných zahrad… a také jejich vodních prvků. Zpustlé parky a zámecké zahrady bývaly nostalgickou vzpomínkou na staré dobré časy, prostorem pro fantazii, snění a možnosti… Dekadentní romantika ruin má v zahradě v různých historických obdobích místo, ale v rovnováze s dobrou údržbou. Kde rozpad překročí míru, nastává zánik a s ním se dá začít znovu od začátku.
Tělo bez duše
České historické zahrady po letech pomalu, ale jistě a většinou z gruntu, od nejnižších pater, ožívají a s nimi i jejich vodní prvky. Některým zahradám však voda stále chybí. Nejnápadnějším příkladem je zahrada v Zákupech, kde jsou řady výklenků s (dnes již nefunkčními) fontánami výrazným dominantním prvkem; v některých zahradách jsou vodní díla obnovena, ale jen částečně.
Hrabě Špork ve svých krajinných a zahradních projektech kladl na vodu velký důraz. Jak píše Josef Dolejší v knize Alchymistické zahrady Čech, Špork měl: „…zálibu ve vyhledávání či posilování pramenů či studánek, stavbě kašen, kaskád, vodotrysků, koupelových lázní, zvýraznění funkce řeky a potoků.“ Proto by jej asi netěšilo, kdyby viděl, že jeho díla jsou dnes téměř bez vody. V Kuksu, kde nechal v zahradách symbolicky založených na „světském“ i „duchovním“ břehu Labe vybudovat množství důmyslných „zpívajících“ fontán, jeskyněk, vodních hříček a různých vodních nádrží, vykonala první zkázu již dva roky po jeho smrti, v roce 1740, stoletá povodeň. Voda zde zničila sebe samu: jako brutální živel odplavila či znehodnotila vodu hravou, léčivou i životodárnou – zahradní díla, lázně a lázeňské prameny. Rozsah škod byl tak velký, že Šporkovi dědicové z finančních důvodů od obnovy lázní upustili. Dnes, po více než 270 letech zatím znovu oživla alespoň jen vodní kaskáda lázeňského schodiště.
V zahradě Šporkova sídla v Lysé nad Labem sice najdeme symboly všech čtyř živlů – země, vody, vzduchu a ohně i symboliku ročních období a dvanácti znamení či měsíců, ale dnešní podoba této zahrady bez vody zůstává strnulá jako řád bez života. Bez propojující funkce vody je jako tělo bez duše. Je tu ticho, sucho a nehybno. Chybí voda jako základní životodárný zdroj, jak je napříkald symbolizovaná ve středu Zahrady náboženských vyznání u benediktinského kláštera v dolnorakouském Altenburgu nebo v centrálním umístění fontán či vodních nádrží v mnoha historických zahradách. Voda jako jediná z živlů mění své skupenství a tyto změny provázejí koloběh vody v přírodě – univerzální symbol neustálé proměny a transformační funkce vody. Na druhé straně je voda v kapalném skupenství receptivní, má schopnost neustálého přijímání až do sebezničení – vyžaduje neustálou péči, jinak se zkalí, zkontaminuje či vyschne. O tom všichni zahradníci vědí své.
Klíč k tajemství
V posvátném háji v Bomarzu hluboko v údolí hučí voda potoka a přehradního jezera, ale vybudované kašny a fontány jsou bez vody: lodě, ryby, želvy, nymfy a vodní příšery na suchu. Velký delfín v Neptunově fontáně zřejmě kdysi chrlil vodní gejzír, nyní jako by lapal po dechu v jakési předsmrtné křeči, třeští oči na vládce vod, obrostlého mechem. Neptun (Poseidón) však hledí do dáli směrem k soše bohyně přírody, plodnosti a úrody Ceres (Demeter).
Ceres ví, že její říše může vzkvétat jen díky blahodárné vodě, kterou jí Neptun poskytuje. Bohyně spočívá na trůnu s mísou hojnosti na hlavě. Úroda je sklizena a přichází zima, kdy se Cereřina dcera Proserpina (Persefona) musí vrátit do podsvětí ke svému manželovi Plutonovi (Hádovi). Ceres setrvává o samotě ve svém chrámu v Eleusíně a truchlí. Příroda umírá, voda zamrzá, teče jen pod zemí. Ve skrytu, v hlubině se odehrává mystérium, vytesané na trůnu za zády bohyně: bytosti s motýlími křídly a rybími ploutvemi ponořují hlavou do vody muže, kterého drží za nohy. Pustí ho do hlubiny, nebo ho vytáhnou? Ve vodě je smrt i život, rozplynutí i obroda, aby mohlo přijít nové jaro.
Posvátný háj v Bomarzu má mnoho vykladačů a jedním z výkladů je též očistná cesta podsvětím stinného údolí k vyvýšenému chrámu lidské celistvosti. Propojujícím, transformačním prvkem, vodítkem k rozluštění záhady pravděpodobně byla voda. Její nepřítomnost v současné podobě zahrady je možná důvodem, proč toto podivuhodné dílo podivínského vévody Vicina Orsiniho nikdy zcela nevydalo své tajemství a neustále je předmětem teorií a dohadů.
Živá voda
Nedaleké zahrady Villy d’Este, Villy Lante a Villy Farnese jsou sice formálně mnohem spoutanější než individuálně autentický park v Bomarzu, ale až do dnešní doby hovoří živou řečí vody. Grandiózním ztělesněním propojující síly vodního živlu je Villa d’Este.
Zatímco dříve návštěvník zahrady Villy d’Este musel při příchodu k úpatí svahu zvednout zrak a užasnout před nádherou fontán a gejzírů, která se před ním zvedala vzhůru po terasách až k samotné vile, odkud se po vystoupání do svahu otevřel výhled na Řím, dnešní vstup z Piazzy Trente přes klášterní dvůr a samotnou vilu je nenápadný. O to grandióznější je smyslový vjem, který se při pohledu z terasy naskytne.
Stovky diamantů, křišťálů, lup, zrcadélek a skleněnek, droubounké tříště, živého stříbra a tekutého skla, to vše prozářené a v tisícerých variacích deformující, zrcadlící a odrážející vše kolem. Vodotrysky vyvěrají ze země, stoupají do vzduchu, v němž ve spojení se slunečním světlem zažehávají božskou ohnivou jiskru. Voda jako bytostně ženský prvek se zde ve vzhůru tryskající vertikále snoubí s mužským principem. Četné fontány a kaskády stékají dolů a vytvářejí vodní závěsy a stěny, za kterými lze procházet, naslouchat vodní hudbě a hledět na svět přes tekuté čočky. V bazéncích je voda klidná, tichá a nehybná, čeří ji jen vítr a ryby. Na terase Stovky fontán voda v soustavě tří kanálů stoupá nahoru i klesá dolů. Vše je v dokonalé symfonii metamorfózy a zároveň permanentního blaha. Alespoň na malou chvíli, v pomíjivé iluzi, kterou voda vytváří.
Jsou však i zahrady založené v suchém a horkém podnebí, kde místo vody vládne sluneční žár a vyprahlá země, často jen štěrk, kamení, skála či skalka. Voda je zde vzácná, ukrytá jako krev. Čeho je málo, o to je boj. Sukulentní rostliny si střádají vodu do zásoby, jiné s ní zase hospodaří s díky malé odpařovací ploše listů. Jsou to tlustokožci – chrání si vydobyté zásoby a pozice. Nebo bojovníci – samá špice, jehlice, trn a válečné barvy. Bojují o přežití, o každou kapku čisté vody. Ale i tyto zahrady mají svou duši: je v slzách ranní rosy, ve vláze, která každé ráno aspoň trochu obměkčí tento drsný boj o přežití silnějšího.
