Víkend otevřených zahrad je společnou snahou občanského sdružení Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Národního památkového ústavu, občanského sdružení Průvodce parkem a studentské asociace SARAHS n.o. Podobné, soukromé či veřejně financované iniciativy různého časového a geografického rozsahu se těší oblibě v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Nizozemsku, Belgii, na Slovensku, v Irsku a především ve Velké Británii.
Inspirací pro otevření českých soukromých zahrad a parků veřejnosti se stala londýnská iniciativa Open Garden Squares Weekend, která od roku 1998 zprostředkuje otevření soukromých náměstí, dvorů a zahrad v Londýně. Co do širšího geografického záběru se však český víkend, který pokrývá celé území České republiky, blíží spíše jinému, mnohem staršímu a rozsáhlejšímu britskému počinu – National Gardens Scheme, který každoročně zahrnuje soukromé britské zahrady, jež jsou po několik dnů v průběhu sezony výjimečně otevřeny pro charitativní účely. Termíny zpřístupnění pro veřejnost si volí sami majitelé podle toho, kdy je jejich zahrada nejzajímavější – zahrady s množstvím cibulovin jsou otevřeny brzy na jaře; zahrady s kvetoucími azalkami, rhododendrony a kameliemi, případně růžové zahrady či zahrady s trvalkovými záhony v sezoně vrcholného kvetení; parky a krajinářské zahrady na podzim, kdy je zajímavé zbarvení listů. Některé zahrady se otevírají každoročně již od roku 1927, jiné příležitostně, další jen zcela výjimečně. Otázku kvality a vkusu zúčastněných zahrad řeší místní zástupci projektu. Seznam otevřených zahrad s podrobným výčtem zajímavostí, s uvedeným termínem, zvolenu charitou a výší vstupného každoročně vychází v oblíbené Yellow Book (Žluté knize). Letos jich bylo na seznamu přes 3700 – včetně všech, které byly otevřeny v zahajovacím roce 1927.
Návštěva široké škály zahrad – od honosných venkovských sídel, přes městské rezidence až po venkovské a městské zahrádky – je jedinečným zážitkem a vyznáním lásky k rostlinám a zahradám napříč společenskými vrstvami. Návštěvnost objektů je různá, zájmu návštěvníků se těší například velké městské rezidence s rozlehlými zahradami, kde lze v koutku zahlédnout zahradníka, který útrpně sleduje davy návštěvníků dusajících po pečlivě udržovaném pažitu, nebo si od dobrovolníků u stolku zakoupit semena vzácných exemplářů, ale v malých zahradách si můžete (obvykle u šálku čaje) popovídat přímo s majiteli – o výběru rostlin, o architektonickém záměru, o zahradnických zkušenostech či vůbec o životě.
Oproti londýnskému projektu, jehož výtěžek jde zčásti na údržbu zúčastněných zahrad a zčásti na konto pořádající nadace London Parks and Gardens Trust, v National Gardens Scheme rozhodují o umístění části financí ze vstupného sami majitelé, obvykle věnují výtěžek na konto nějaké charitativní organizace. Tato úctyhodná iniciativa založená roku 1927 letos oslavila 85 let trvání. Původně vznikla na podporu dobrovolných sester pečovatelské služby a výtěžek ze vstupného šel na zajištění jejich odměn, penzí a vzdělání. Po druhé světové válce došlo k zásadním změnám – NGS se spojila s nejvýznamnější britskou nadační památkovou organizací National Trust a poté, co financování pečovatelských sester z převážné části převzal veřejně financovaný zdravotnický systém NHS (Národní zdravotnická služba), se projekt otevřel nejrůznějším jiným charitám – na podporu sirotků, invalidů, pacientů s Alzheimerovou nemocí, rakovinou a leukémií, schizofrenií, cystickou fibrózou, meningitidou, AIDS, nevidomých a slabozrakých, na léčbu drogově závislých, na ochranu zvířat, na podporu rozvoje hospiců, škol, místních církevních charit i řeholních řádů, na záchranu ohrožených památek a mnoho dalších.
Česká varianta je v současnosti časově omezená na jeden červnový víkend, kdy jsou veřejnosti po celé republice zpřístupněny zahrady, které se do projektu zapojily. My jsme se vydali v sobotu do Plzně, kde jsme navštívili Luftovu zahradu a Památník obětem zla (Meditační zahradu Luboše Hrušky), a v neděli do Prahy na obhlídku vnitrobloku v Krupské ulici a zahrádky ve dvoře v Obloukové ulici.
Zahradu, nyní zvanou Luftova, založili v Plzni-Doudlevcích v letech 1886 až 1909 manželé Juliana a Vilém Burgerovi, po jejich smrti přešla do majetku synovce Viléma Lufta, který zde začal budovat zahradu pro plánovanou soukromou rezidenci. Zachoval dominantu dvou rybníčků, které jeho příbuzní dříve využívali k chovu ryb, ale povýšil je spíše na okrasná jezírka, sochařskou výzdobu u Dolního rybníčku nechal vytvořit plzeňského sochaře Otakara Waltera. Dodnes lze obdivovat letité dřeviny, které zde Vilém Luft nechal vysázet, výsadba je v současnosti doplněna několika novými exempláři (například parócie, liliovník, muchovník, slaník). Stavba domu však nebyla nikdy povolena, a tak prostoru chybí zásadní stavba, která by se zahradou vizuálně komunikovala. Lze si jen představovat, jaká vila zde asi měla stát.
Po Vilémově smrti roku 1920 zahrada postupně upadala, jeho bratr využíval rybníky jako mezisklad ryb pro svou plzeňskou rybárnu, v roce 1959 vdova Marie Luftová pod hrozbou vyvlastnění prodala pozemek státu, od té doby zahrada dále pustla. Od roku 1991 je majetkem města Plzně a její „znovuobjevení“ bylo spíše dílem náhody, neboť majitelé okolních nemovitostí si stěžovali na havarijní stav celého objektu – odpadky, skládky, rozpadlé oplocení, popadané stromy. Od roku 1996 „probíhá postupná obnova s ohledem na finanční možnosti města“. Na webu Správy veřejného statku města Plzně se lze dočíst, že v roce 2002 byl na SVSMP zpracován ideový plán obnovy zahrady, ale na jeho realizaci se nenašel dostatek finančních prostředků, a proto se péče o zahradu v současnosti omezuje na běžnou údržbu.
U vchodu do Luftovy zahradě jsme na viditelném místě našli informační letáky o objektu a o plzeňských parcích, ale nenašli jsme pokladničku, do které bychom rádi přispěli na další obnovu zahrady a na komentovanou prohlídku. Pokud je na tyto účely nyní již financí dost, pak tedy na nějaký místní či celostátní charitativní či kulturní projekt. Též bychom uvítali lepší značení objektu a akce, jakož i přehlednější parkování.
V dosahu pěší chůze od Luftovy zahrady se nachází Památník obětem zla – meditační zahrada, kterou na pozemku bývalého rodinného ovocného sadu vytvořil politický vězeň Luboš Hruška. Z desetiletého vězení se vrátil v roce 1960, zhruba rok poté, co Marie Luftová nuceně prodala svou nedalekou okrasnou zahradu státu, a zatímco tento skvost prvorepublikového zahradního umění stále více chátral a upadal v zapomnění, pan Hruška za nelehkých podmínek postupně realizoval myšlenku meditační zahrady smíření a odpuštění. Nosným duchovním symbolem se pro něj stalo Kristovo utrpení, které je vyjádřeno v zastaveních křížové cesty. V druhé polovině osmdesátých let pro zahradu vytvořil dvanáct zastavení (oproti tradičním čtrnácti) v podobě pískovcových soch Hruškův dlouholetý přítel Roman Podrázský. Masivní plastiky jsou zasazeny do pozadí barevných uskupení jehličnanů a vodních a zelených ploch. Přes monumentalitu záměru celkové členění zahrady skýtá řadu zákoutí a intimních míst pro nerušené rozjímání o samotě. Poslední socha byla usazena v roce 1991, kdy Luftova zahrada přešla do majetku města Plzně. Ve stejné době vznikala v areálu zahrady meditační kaple zasvěcená Maxmiliánu Kolbemu. V roce 1995 Luboš Hruška zahradu předal do správy plzeňskému biskupství, které zaručuje, že zahrada bude trvale sloužit účelu, pro nějž byla vybudována. V následujícím roce začala ožívat i vedlejší Luftova zahrada a v současnosti obě zahrady prožívají dobrá léta svého života. Kéž doba dále přeje zahradám.
Vzhledem k tomu, že meditační zahrada je otevřena pro veřejnost a je zde trvale umístěna pokladna, letáček akce Víkend otevřených zahrad jsme nehledali ani nás „nepraštil přes oči“, takže zpětně lze těžko říct, jestli tam byl… pokud ano, nebyl na viditelném místě.
Naši nedělní výpravu provázel vytrvalý déšť, tak trochu symbol sporého zastoupení pražských zahrad v celém projektu – pouhé čtyři zahrady, z toho dvě soukromé, které jsme se rozhodli navštívit. Vnitroblok v Krupské měl zřetelné označení letáčkem akce, ale kromě posekaného trávníku, standardní komunální výsadby keřů, malého záhonku a pár nahnědo natřených laviček jsme žádnou zahradní zajímavost hodnou navštívení či zaznamenání neobjevili.
Dvorek v Obloukové jsme omylem navštívili mimo otvírací dobu, protože majitelé se rozhodli otevřít pouze jeden víkendový den – v sobotu, k čemuž je pravidla akce opravňují, a my jsme si nepozorně přečetli informace. Právě když jsme nechápavě stáli před neoznačenými dveřmi a snažili se na mobilu propracovat na webové stránky, otevřel nám jeden z obyvatel domu, a ačkoli byl právě na odchodu, laskavě nám dvorek ukázal. Návštěva rozhodně stála za zmoknutí: důmyslně sladěná výsadba stínomilných rostlin v jemných pastelových barvách měla za deštivého odpoledne nádherné odstíny – jako v Anglii.
V letošním ročníku akce převažovaly zahrady a parky u zámků a památkových objektů, dále pak zahrady odborníků v oboru – botanické zahrady, arboreta, školky, zahrady odborných institucí či pozoruhodné společné počiny zahradních architektů a zahradníků (bylinková zahrada Tiree Chmelar Valtice). Zahrady u soukromých objektů byly zastoupeny spíše výjimečně.Je pochopitelné, že v každé zemi se tyto iniciativy modelují podle místních možností a zvyklostí, neexistuje žádná předepsaná šablona.
V zahraničí je těžištěm těchto projektů především otevření míst jinak nepřístupných veřejnosti. Toto poslání si na prvním místě kladou za cíl také iniciátoři českého projektu. Pro příští roky si tedy lze přát zastoupení více soukromých zahrad s osvícenými majiteli, kteří jsou ochotni podělit se o své zelené oázy pro dobrou věc. Vzhledem ke geografickému rozpětí akce a k různým časovým vrcholům zajímavosti zahrad a parků by bylo vhodné otevřít alespoň dva víkendy – jeden na jaře a druhý na podzim. Akce by tím také více vešla do povědomí veřejnosti. Klíčové je zapojení více poučených dobrovolníků, kteří by zajistili organizaci u více navštěvovaných objektů. Přejeme hodně zdaru do příštích let.
