Nad sluncem rozpálenou toskánskou krajinou se tyčí barevná socha ženy s obrovskými pomalovanými prsy. Mezi olivovníky a cypřiši působí jako fata morgána. Kdo za ní jde, ocitne se v oáze plné barev a odlesků, osvěžující vody a vůně jižních bylin. Je to Giardino dei Tarocchi, Tarotová zahrada, království francouzské sochařky Niki de Saint Phalle.
Tarot je systém vykládacích obrázkových karet, který na základě společných obrazů lidské psychiky a klíčových okamžiků lidského života osvětluje individuální situace a příběhy.
Příběh Tarotové zahrady je spojen především se sochařkou Niki de Saint Phalle. Začal roku 1974 v sanatoriu ve švýcarském Svatém Mořici, kde se Niki de Saint Phalle zotavovala po operaci plic. V té době už byla světově uznávanou sochařkou a měla za sebou pohnuté životní osudy – útěk z domova, daleké cesty, nervové zhroucení, svatbu, rozvod i druhou svatbu, avantgardní výstavy v Evropě i v Americe. Své sochy a objekty vyráběla z polyesterových laminátů, které jí způsobily těžkou plicní chorobu. Vynucený odpočinek však měl i svou kladnou stránku. Sochařka se ve Švýcarsku potkala s dávnou přítelkyní Marellou Caracciolovou-Agnelliovou, jíž se svěřila s životním snem vytvořit zahradu se sochami na téma 22 karet Velké arkány tarotu. Chybělo jí ovšem místo, kde by svůj vysněný projekt mohla uskutečnit. Přítelkyně jí velkoryse nabídla rodinný pozemek v toskánské vísce Garavicchio nedaleko malebného středověkého městečka Capalbio. Zvlněná krajina plná historických odkazů a historických zahrad zcela vyhovovala sochařčinu záměru, a proto nabídku bez váhání přijala.
K uskutečnění tak rozsáhlého projektu, jakým je Tarotová zahrada, ji inspirovalo nejen dílo slavného španělského architekta Antonia Gaudího, ale i alegorické architektonické kreace dvou nyní obdivovaných, ale svého času neznámých podivínů – Palais Idéal svérázného venkovského listonoše Chevala ve francouzském Hauterives a nedaleká manýristická zahrada Sacro Bosco v Bomarzu. Tuto zahradu plnou mytologických a alegorických odkazů na památku své zesnulé manželky nechal vystavět podivínský hrabě Orsini. V sochařčině tvorbě je také patrná fascinace primitivními kulturami, mýty a symboly. Postavy z tarotových karet nesou archetypickou symboliku, která byla sochařce vždy blízká a jejíž obrazy hledala a nacházela na svých cestách po Egyptě, Maroku, Indii, Mexiku či Řecku.
Přípravné práce na projektu začaly v roce 1978, ale teprve od roku 1979 trávila umělkyně většinu času v Toskánsku a zakládala zahradu. Roku 1980 vznikly první dvě sochy – Kouzelník a Velekněžka. V roce 1981 si Niki de Saint Phalle pronajala domek nedaleko od pozemku a najala si za pomocníky okolní farmáře. Obrovskou oporou při práci jí byl její manžel, švýcarský sochař Jean Tinguely a osobní asistent Ricardo Menon. Postupně se však začínaly krátit finance a hrozilo, že projekt nebude pokračovat. Další naděje svitla v roce 1982, kdy sochařka dostala nečekanou nabídku, aby pro známou firmu vytvořila vlastní parfém. Sklidila obrovský komerční úspěch, který ji zajistil peníze na pokračování projektu. V následujících dvou letech Niki de Saint Phalle vytvořila dva nezapomenutelné objekty, jimiž se natrvalo zapsala do dějin moderního umění: Stravinského fontánu před pařížským Centre Pompidou, kterou realizovala s Jeanem Tinguelym, a kultovní sochu Slunečního boha pro kampus univerzity v San Diegu.
Od roku 1984 se však opět plně věnovala svému projektu Tarotové zahrady. Obrovitou sochu Císařovny, která dominuje celému komplexu i okolní krajině, vytvořila ve tvaru sfingy, v níž se skrývá obytný zrcadlový ateliér, kde je příjemný chládek i v těch nejparnějších letních dnech. Zrcadlové mozaiky pokrývají stěny i nábytek a vytvářejí stovky odlesků, obrazů a odrazů. V útrobávh atelieru se skrývají dvě sochy vytvořené podle sochařčiných nejoblíbenějších karet — Hvězdy a Vozu. Postupně vznikaly další sochy – Blázen, Slunce, Luna, Poustevník… Jean Tinguely vytvořil mobilní objekt pro sochu Věže, fontánu Kolo osudu a objekt pro sochu Spravedlnosti. Po jeho smrti (1991) vznikla v zahradě malá kaplička, zasvěcená jeho památce. Než byla zahrada oficiálně otevřena pro veřejnost 15. května 1998, v průběhu let se na tomto rozsáhlém projektu podílely desítky výtvarníků a uměleckých řemeslníků – například ocelové konstrukce soch svářeli Jean Tinguely, Rico Weber a Seppi Imhof a Doc Winsen, na keramické výzdobě se významně podílela Venera Finocchiaro, mozaiky z benátského, francouzského a českého skla vytvářel Pierre Marie Lejeune se svou ženou Isabellou.
Oproti bohatosti mozaiek a sochařských kompozic je architektonický plán zahrady velmi střídmý. Cesta od hlavní brány vede přímo k srdci zahrady, jímž je impozantní sochařský komplex a kruhové náměstí s fontánou. Je lemované podloubím, v jehož nitru se skrývají sedátka, intimní zákoutí a bezpočet keramických obrazů. Detail je košatý a ornamentální, celkový záměr jednoduchý a razantní. Od hlavního komplexu vedou dvě cesty, dlážděné vysvětlivkami k historii a významu tarotu v různých jazycích, k dalším sochám, které jsou ukryty mezi vegetací, nebo naopak dominují volným prostranstvím. Cestičky jsou úzké a návštěvníci často zavadí o vonné byliny – levanduli, mátu či rozmarýnu. Vůně, barvy, blesky zrcátek, bublání vody, to vše vytváří atmosféru k odpočinku a k rozjímání nad významy jednotlivých tarotových karet.