Zahrada v jihoanglickém Sissinghurstu je nerozlučně spjata se jménem Victorie Sackville-West (často nazývané prostě „Vita“). Tato aristokratka, extravagantní žena mužných názorů a intimní přítelkyně Virginie Woolf, byla svého času známá jako spisovatelka spřízněná s londýnskou skupinou modernistických literátů, umělců a kritiků z Bloomsbury.Většina její literární tvorby až na deníky a eseje časem upadla v zapomnění a milovníkům literatury se vybaví spíše jako předloha pro hlavní postavu románu Orlando od Virginie Woolf.
Zahrada, kterou vytvořila pro svou soukromou potěchu, však na rozdíl od jejího literárního díla neustále přitahuje četné zájemce. Ačkoli je zahrada spojována především s Vitou, na jejím vzniku se výrazně podílel i Vitin manžel – diplomat a novinář Harold Nicolson. Vzali se v roce 1913 a manželství jim vydrželo celý život, přestože jím nejednou zmítaly skandální homosexuální i heterosexuální milostné aféry. Jak sami manželé jednou řekli v rozhlasovém interview, jejich nekonvenční vztah přetrval především díky vzájemné úctě a náklonnosti a díky společně sdíleným hodnotám, k nimž nesporně patřila právě zahrada. Sissinghurst se stal místem, kde tyto „společně sdílené hodnoty“ mohli uvést do praxe. Toto původně tudorovské sídlo s pohnutou historií Vita objevila v dubnu 1930 a okamžitě se do něj zamilovala. Klasická stavba z červených cihel s majestátní věží do okolní ploché krajiny organicky zapadala a zároveň v ní vytvářela působivou dominantu. Hned za tři týdny po své první návštěvě Vita polorozpadlý dům i s přilehlými pozemky zakoupila. Otázkou bylo, jak vyřešit zahradu, aby byla v souladu s tradicí domu a krajiny, a přitom nepůsobila příliš historizujícím dojmem. Sloučením dvou osobitých přístupů vzniklo jedinečné řešení. Harold Nicolson měl v oblibě geometricky členěné zahrady se symetrickým uspořádáním zahradních prvků, ale italský ani francouzský styl se jednak nehodil k charakteru domu a jednak působil příliš grandiózně. Přes zálibu v řádu měl totiž Nicolson smysl pro romantiku a rozlehlým plochám kolem domu chtěl dodat prvek tajemnosti, překvapení a intimity. Proto nakonec zahradu rozdělil v tudorovském duchu do jednotlivých zahradních pokojů propojených rafinovanými průhledy a za tím účelem nechal postavit několik nových zdí a vysázet tisové, zimostrázové a habrové dělicí ploty. Uprostřed růžové zahrady umístil „rondel“ – travnatý kruh obklopený stříhanými tisy. Takto vytvořil pevnou kostru zahrady, kterou Vita mohla vyplnit výsadbou podle svého vkusu: oblibovala bujnou vegetaci, romantická zákoutí a měla neomylný cit pro barvy. Za zdánlivě nespoutanou romantikou se však skrýval smysl pro řád, vynikající znalost rostlin a nekompromisní estetický názor, který ovlivnil celé další generace. Vita dokázala vytvořit zahradní pokoj v odstínu jediné barvy, aniž by výsledek působil nudně. Legendární bílá zahrada osázená pouze bíle kvetoucími a stříbrolistými rostlinami se stala kultem s širokým okruhem vyznavačů. Její způsob výsadby – hustě osázené smíšené záhony, v nichž na pozadí porostlých zdí společně rostou barevně sladěné keře, růže, trvalky i letničky – se časem stal anglickou zahradní klasikou. Vita také výrazně oživila zájem o historické a botanické růže, z nichž některé tak proslavila, že jsou dodnes spojovány s jejím jménem: například Rosa mulliganii, Rosa moyesii, o níž napsala půvabný esej, nebo Rosa gallica ´Rose des Maures´, kterou objevila zarostlou plevelem, když se do Sissinghurstu nastěhovali (tato růže se někdy prodává pod názvem ´Sissinghurst Castle´).
Také vyvolala zaujetí pro zeleně kvetoucí rostliny, které byly dříve přehlížené jako fádní a nevýrazné. Vita však uměla jemné odstíny pryšců, jarmanek, kontryhelů, čemeřic a kokoříků mistrně využít jako barevnou spojnici mezi výraznějšími barvami. Život, manželství i zahrada Vity Sackville-West časem nabyly rozměrů legendy. Ačkoli, nebo snad právě proto, že se postupem času Vita stále více stranila společnosti, žila sama ve věži (Harold za ní dojížděl z Londýna na víkendy) a věnovala se psaní a zahradě, svým charismatem neustále přitahovala laické i odborné zájemce o zahradu. Harold Nicolson uznával její autoritu v oblasti znalosti rostlin a jejich estetického využití, a přestože zahrada byla i jeho dítětem, postupně také díky němu vešla ve známost jako „Vitina zahrada“. Pro Vitu však zahrada vždy byla jejich společným dílem a Sissinghurst je ve svých kontrastech vskutku jakousi analogií jejich nekonvenčního vztahu: zdánlivě neslučitelné zde dlouhá léta žije ve svérázné harmonii.
