Cornwall – odlehlý jihozápadní cíp Anglie, kraj nehostinných blat i chráněných slunečných zátok, někdejšího industriálního rozkvětu i neporušené přírody, kraj rybářů, horníků, kteří dřeli v místních cínových a měděných dolech, ale i pašeráků a proradných vykrádačů vraků, kteří za mlhy lákali lodě na na skaliska. Kraj artušovských legend, pohádek a mýtů si zamilovali i novodobí spisovatelé: například Daphne du Maurier proslavila hospodu Jamajku na bodminském vřesovišti i panství Menabilly, které pod názvem Manderley učinila dějištěm svého románu Mrtvá a živá (Rebecca). Pro jedinečné světlo a specifickou barevnost si cornwallské pobřeží oblíbily generace malířů, místa jako St. Ives a Newlyn, se zapsala do dějin výtvarného umění jmény Barbary Hepworth, Bena Nicholsona, Stanhopa Forbese a dalších.
Díky mírnému klimatu a příhodným geografickým podmínkám je Cornwall, zvláště na jižním pobřeží, ideální pro pěstování široké škály rostlin, a proto zde vznikly jedinečné zahrady s bujnou exotickou vegetací. Také se zde dobře daří vápnostřežným rostlinám – rhododendronům, kaméliím, magnoliím a azalkám. Zahrady jsou nejkrásnější na jaře, kdy kvetou dřeviny a koberce cibulovin, ale mají co nabídnout i v jiných ročních obdobích – v létě záplavy pastelových hortenzií a zářivě oranžových montbrécií (Crocosmia), mohutné listy baroty (Gunnera) a vějíře stromových kapradin (Dicksonia), na podzim zářivě zbarvené listí exotických dřevin.
Řada zahrad se nachází v jižních zátokách hluboce zaříznutých do pevniny nebo v jejich bezprostřední blízkosti. Glendurgan, Trebah, Penjerrick, Trelissick, Heligan, Godolphin či Trengwainton mají nejen jedinečné výhledy do okolní krajiny a na moře, ale také jedinečné příběhy. Příběh znovuobjevených ztracených zahrad heliganských svého času fascinoval celou Anglii, ale neméně zajímavé jsou i příběhy rozkvětu a úpadku tří zahrad, které se nacházejí poblíž Falmouthu – Glendurgan, Trebah a Penjerrick.
V Cornwallu v minulosti nacházely podporu reformní náboženská hnutí. Díky působení George Foxe (1624—1691) se zde rozšířilo kvakerství a kázání Johna Wesleye (1703—1791) přispěla k rozšíření metodismu. Kvakeři (quakers) byli zpočátku v Anglii pronásledovanou sektou; své učení o vnitřním světle, prostotě a boji proti bezpráví, „spojení mystiky a společenského aktivismu“, mohli svobodně realizovat až poté, co stoupenec kvakerského učení William Penn (1644—1718) obdržel od krále Karla II. v Severní Americe území dnešního státu Pennsylvánie jako splátku za dluh Pennovu otci. Spravedlivý Penn se na rozdíl od jiných kolonizátorů nespokojil s pouhým královským pověřením a na základě čestné smlouvy odkoupil půdu od místních indiánských obyvatel. V Pennsylvánii propagoval kvakerské ideály tolerance, osobní svobody a pacifismu, vytvořil osvícenou ústavu a řídil budování Filadelfie. Američtí kvakeři přestali být pronásledovanou menšinou a začali se výrazně podílet na místním ekonomickém a politickém dění.
Také v Anglii se kvakeři postupem času stali významnou silou, ale spíše z jiných důvodů: jelikož byli vyloučeni z různých významných profesí i z univerzitního života, soustředili se na průmyslové a obchodní podnikání. Vytvořili soudržnou komunitu, v níž docházelo ke sňatkům mezi jednotlivými rodinami, které postupně nabyly obrovské bohatství. Některé jimi založené společnosti působí dodnes, například čokoládovny Cadbury, obuvnická firma Clarks nebo banky Barclays a Lloyds. Traduje se, že kvakeři stáli též u zrodu několika humanitárních organizací, např. Amnesty International, Oxfam či Greenpeace (resp. jejího předchůdce Don’t Make a Wave).
V 18. a především v 19. století, v období cornwallské průmyslové revoluce, měla v okolí Falmouthu velký vliv rozvětvená kvakerská rodina Foxových (kteří ovšem nebyli příbuzní se zakladatelem hnutí Georgem Foxem). Vlivný podnikatel Robert Were Fox měl se svou ženou 7 synů a 3 dcery. Zatímco někteří synové se stali tak trochu „černými ovcemi“s rodiny, ostatní Foxové byli nejen zdatní obchodníci a rejdaři, ale též vědci, technici, botanici a zahradníci. To platí především o Charlesovi, Alfredovi a Robertu Were mladším, kteří bydleli v těsném sousedství – v Trebah, Glendurganu a Penjerricku, kde kolem svých sídel založili pozoruhodné zahrady s exotickými exempláři dovezenými na rodinných lodích nebo vlastnoručně vypěstovanými ze semen či později vyšlechtěnými kultivary. Počátky mají tyto tři zahrady společné, dále se však jejich osudy rozešly.
Trebah
První zmínky o Trebah pocházejí už z roku 1086 a dalších 700 let jej vlastnily různé významné cornwallské rodiny, až jej v roce 1838 tehdejší majitel prodal Charlesi Foxovi, který nejprve pozemek po obvodu osázel stromy, aby vytvořil chráněné prostředí pro založení zahrady, a od 50. let až do své smrti v roce 1878 se věnoval výsadbě. Charles Fox byl vědec a technik, podílel se na založení Cornwallského polytechnického institutu a smysl pro technickou preciznost projevil i při sázení dřevin. Nechal si vyrobit speciální dřevěnou konstrukci a rozměrech vzrostlého stromu; zahradníci s ní popojížděli po zahradě a pan Fox je s dalekohledem sledoval nejvyššího patra domu na kopci, odkud tlampačem udílel pokyny k přesnému umístění. (Zhruba ve stejnou dobu, v roce 1859, ruský spisovatel Ivan Gončarov vydal román Oblomov, v němž je pověstná scéna kácení stromu, který hlavnímu hrdinovi nevhodně zakrývá výhled… jaký to protiklad.)
Po Charlesově smrti zdědila Trebah jeho dcera Juliet. Společně se svým manželem výrazně přispěla k dnešní podobě zahrady – byly zde vysázeny stromové kapradiny a doslova stovky rostlin z celého světa včetně asijských a amerických jehličnanů, čínských bambusů a samozřejmě rhododendronů. Trebah však zůstal v rukou rodiny Foxových jen po dvě generace, v roce 1906 jej zakoupili Charles Hawkins a Alice Hext. Zvláště paní Alice se věnovala zvelebování zahrady, hojně rozšířila kolekci rostlin, nechala vytvořit jezírka a postavit altán, kterému se dnes říká „Alicino zátiší“. Období do její smrti v roce 1939 je považováno za „zlatou éru“ Trebah. Před válkou Trebah koupily slečny Prestonová a MacGrawová z Doveru. V roce 1944 byla zahradní pláž vybetonována a použita jako základna pro nalodění 29. pěší divize americké armády, která se vylodila v Normandii poblíž Colleville sur Mer na „pláži Omaha“, smutně proslulé jako „krvavá Omaha“.
Slečny koncem války nemovitost prodaly a odstěhovaly se do Monte Carla – a v Trebah šel život dál. Od konce války až do začátku 80. let se zde vystřídalo několik majitelů, kteří svůj zájem soustředili jen na dílčí části (například automobilový závodník a konstruktér Donald Heaney, který Trebah vlastnil v letech 1961 až 1971, postavil u domu skleníky pro orchideje, opravil jezírka a zvelebil pláž), ale zahrada jako celek pustla. Dalšího rozkvětu se dočkala teprve od roku 1981, kdy Trebah přešel do rukou manželů Hibbertových: za lokální pomoci zahradu opět zvelebili a v roce 1987 ji otevřeli pro veřejnost, aby pokryli náklady spojené s rekonstrukcí. V roce 1990 dům se zahradou věnovali nadaci, která se pečlivě stará o letité rhododendrony, magnolie a kamélie, jezírka a vodní kaskády, bambusové bludiště, rokli porostlou obrovitými hortenziemi, staleté stromové kapradiny a vzácné dřeviny, nádherné vyhlídky a příjemnou pláž.
Glendurgan
Charlesův bratr, obchodník Alfred Fox začátkem 20. let 19. století koupil pozemky nad maličkou rybářskou vesničkou Durgan (čítající celkem přes deset domků) a v roce 1826 na kopci nad údolím nechal postavit nevelký dům s doškovou střechou. Jeho žena Sarah mu nejen povila 12 dětí, ale též mu aktivně pomáhala s přípravou zahradního terénu a kromě toho děti sama učila v místní školičce. Alfred prý v roce 1837 uvítal, když původní domek shořel, protože mohl pro svou početnou rodinu postavit větší bez starostí se složitým přestavováním.
Po vysazení ochranného pásu stromů, okrasných dřevin (například dvou tulipánovníků, které u domu dodnes rostou) i ovocných sadů, vybudování cestiček a jezírka se dominantou zahrady stalo centrálně umístěné rozlehlé bludiště z bobkovišní (Prunus laurocerasus). Alfred Fox jej vytvořil v roce 1833 a od té doby bludiště stále roste. Vyžaduje náročnou údržbu – zastřihávání čtyřikrát až pětkrát do roka vždy trvá dvěma zahradníkům celý týden, výsledek však stojí za vynaloženou námahu. Mírně svažité bludiště je z protějšího svahu vidět jako na dlani a pozorovatel se diví, proč se lidé mezi jeho zákruty tak pachtí – cesta je přece zcela jasná. Jakmile se však sám ocitne mezi smyčkami zeleného hada, rázem ztratí směr.
Nad bludištěm je v kvakerském duchu vysázen „posvátný kout“ se stromy a keři, o nichž se zmiňuje Bible – roste zde oliva, tis, pajasan žláznatý (angl. tree of heaven), zmarlika Jidášova i trnovec. Těžko říci, zda umístění biblického koutu (duchovního rozměru) nad bludištěm (lidským pachtěním) a jezírkem (zdrojem fyzického, citového i duchovního života), mělo pro kvakery symbolický význam, při pohledu na zahradní plán se však toto symbolické vysvětlení přímo nabízí.
Alfredův syn George zahradu dále zveleboval, rozšířil repertoár okrasných dřevin a věnoval se sadařství. S úspěchem také pěstoval citrusy. Po jeho smrti ovocnářská tradice postupně upadala a v současnosti už se v Glendurganu ovoce nepěstuje. Zato se zde vystřídalo již šest generací Foxových – díky úspěšně realizovanému předání do správy nadace National Trust. Olověná soška lišky (fox) u hlavního vchodu však nenechává nikoho na pochybách, kdo zde byl a je skutečně pánem.
Penjerrick
Penjerrick se nachází v blízkosti Trebah a Glendurganu a od 20. let 19. století jej jako letní sídlo vlastnil vynálezce a přírodovědec Robert Were Fox mladší, který byl z této generace Foxů nejslavnější. Vzápětí se svými svébytnými deníky literárně proslavily i dvě z jeho tří dětí, Barclay a Caroline. Barclay se posléze zasloužil o největší rozvoj zahrady, osobně vyšlechtil několik kultivarů pěnišníků, například ‚Penjerrick Cream‘, a nechal v zahradě postavit viktoriánský dům, na jehož místě v roce 1935 další Fox – Waldo Trench – vybudoval nový. Paní Janet Foxová chtěla Penjerrick i s finančním vkladem věnovat NT, nadace však dar nepřijala a zahrada připadla dědičce Rachel Morinové, která se o ni stará na vlastní náklady. Oproti Trebah a Glendurganu, kam zavítají davy návštěvníků, si Penjerrick zachovává ryze soukromý, poklidný ráz.
Zahrady mívají delší životy než lidé a celé rodinné ságy někdy bývají pouhými epizodami v jejich dlouholeté existenci. Trebah, Glendurgan a Penjerrick v souladu s vizí svých kvakerských tvůrců dodnes zůstávají malým kouskem ráje na zemi.
