Kromě tohoto primárního záměru se zahradní výstavy výrazně liší pojetím, délkou trvání, mírou vkusu či nevkusu, rozsahem a rozlohou a v neposlední řadě též rozpočtem. Některé výstavy jsou jakousi pouťovou všehochutí architektonických a designerských nápadů a nejnovějších rostlinných kultivarů, kde se ve změti nejrůznějších výstřelků občas objeví trefa do černého.
Jiné se snaží této jarmarečnosti vyvarovat každoročním vyhraněným tematickým zaměřením, například zahradní festival ve francouzském Chaumontu, jenž vždy znovu překvapí originálním tématem, které zkoumá nový rozměr vnímání a chápaní zahrad – od barev a barevnosti přes zvídavost, hru a erotiku či řád a chaos až po paměť a spiritualitu. Tématem roku 2010 byly zahrady pro tělo a duši – terapeutické účinky zahrady na smysly a tělesné a psychické zdraví.
Stále více je kladen důraz na ekologickou složku, v tomto ohledu hraje evropský prim výstava v dolnorakouském Tullnu. Tento projekt se soustředí na ekologické pěstování rostlin, přírodu v zahradě, recyklaci a přírodní materiály. Ukázkové zahrady se po sezoně nelikvidují. Zcela jedinečný je pohled na výstaviště z rozhledny nad stromy, odkud lze s nadhledem pozorovat architektonická řešení jednotlivých zahrad. Kittenbergovy zážitkové zahrady v nedalekém Schilternu jsou projektem rakouského zahradního architekta Reinharda Kittenbergera, jenž vytvořil kolem tří desítek ukázek různých zahradních stylů, aby návštěvníkům poskytl inspiraci při zakládání vlastní zahrady, opět pokud možno ekologické.
U některých výstavních kreací se naskýtá otázka estetických měřítek a mezí obecného a osobního vkusu. Jaká jsou pravidla zahradní estetiky, kam až lze zajít, co je míněno vážně a co jako hříčka či nadsázka? Možná lze hledat odpověď u pramatky všech zahradních výstav – londýnské Chelsea Flower Show.
První zahradní výstava v londýnské čtvrti Chelsea se konala v roce 1913. Postupem času se z ní stala jedna z nejvýznamnějších událostí pro milovníky zahrad, kteří se sem každoročně v květnu sjíždějí z celého světa obdivovat nejen nejnovější kultivary rostlin vystavené v hlavním stanu, ale i nápadité zahrady, vytvořené pouze pro tuto příležitost, aby soutěžily o medaile udělované porotou, složenou ze znalců z oboru zahradnictví a zahradní architektury.
Na výstavě v Chelsea se vždy střetávala tradice se soudobými – mnohdy kontroverzními – trendy v zahradní architektuře, což se v průběhu let neobešlo bez vzrušených debat o estetice a kýči a zdrcujících kritik od zahradních estétů. Organizátor výstavy, Královská zahradnická společnost, však od počátku dává tvůrcům zahrad volnou ruku a trvá pouze na jediném zásadním estetickém omezení – zahradním trpaslíkům je vstup na výstavu zakázán!
První velký rozmach výstava zaznamenala ve 30. letech, kdy se stala výkladní skříní nákladného životního stylu vyšší společnosti: byl zde kladen důraz především na velkolepé zahradní úpravy venkovských sídel. Z rostlin se tehdy největšímu zájmu těšily rhododendrony a další parkové keře, skalničky a samozřejmě lahůdková zelenina pro gurmánské jazýčky aristokratů. Známý autor knih o zahradách Christopher Lloyd vzpomíná, že v té době ještě na výstavu běžně chodili lordi a ladies se svými zahradníky, kteří šli vždy o pár kroků pozadu za svými zaměstnavateli. Nepochybně tam potkali také Hercula Poirota, který zde při uvedení růžového kultivaru ´Hercule Poirot´ řešil jednu ze svých detektivních záhad.
Válečná léta drasticky změnila tvář výstavy, a přestože ozvy velkolepého stylu zde zůstávají dodnes, do popředí se po válce dostaly především menší městské a předměstské zahrádky a s nimi i zájem o nové hybridní kultivary růží. Jisté nostalgické kouzlo, jímž anglické zahrady všech stylů a rozměrů prosluly, vzalo za své v 60. a 70. letech, v nichž vítězila jednotvárná výsadba s vřesovci, stálezelenými keři a jehličnany, případně s pestrolistými kultivary v jedovatých barvách. Ve stejné době však došlo na jedné straně k obrovskému šlechtitelskému rozmachu a na druhé straně ke znovuobjevení starých, romantických růží a trvalek, což se nakonec odrazilo i v bohatším spektru zahradních stylů, přičemž největší oblibě se těšily romantické venkovské zahrady v pastelových barvách. Tento trend přetrval až do poloviny 90. let, kdy se začal důrazně hlásit ke slovu zahradní styl nového milénia s čistými liniemi bez ornamentů, novými materiály a barevně i druhově střídmou výsadbou. V tomto ohledu byla skutečně zlomovou výstava v roce 2000, na níž se markantně projevil kontrast těchto dvou vyhraněných stylů, které se od té doby souběžně rozvíjejí, vzájemně ovlivňují a prolínají.
Výběr zahrad je pestrý každý rok a vedle sebe se nejednou objevují tak různorodé výtvory, jako je suchomilná mexická zahrada a zahrada s vodními kaskádami nebo impresionistická inspirace a pocta klasickým francouzským zahradám, zahrady ve strohém urbánním i v romantickém venkovském stylu, islámské, japonské, čínské, antické, mediteránní, tropické, ovocné, zelinářské, bylinkové, esoterické či ekologické, zahrady pojaté jako hold významným osobnostem, historické zahrady inspirované různými místy a historickými obdobími, zahrady pro spisovatele, hlídače zdymadel, nemocné artrózou, nevidomé, důchodce, postižené, děti, teenagery atd. Každý rok architekti přicházejí s novými či oprášenými nápady a možné je zde téměř všechno (až na trpaslíky, samozřejmě), pokud se najde solventní investor a firma schopná provést realizaci architektovy vize. Stejně jako v jiných tvůrčích oborech, i zde padají obvinění z kopírování či neoprávněného přivlastňování nápadů.
Každý ročník se připravuje 18 měsíců předem. Všechny projekty jsou drženy v přísné tajnosti, předcházejí jim složité námluvy zahradních architektů a investorů zvučných jmen, jejichž cílem je vytvořit tým schopný získat zlatou medaili, což se ne vždy podaří. Před zahájením výstavy denně pracuje téměř celý měsíc 800 lidí, kteří po ukončení prostory parku Královské nemocnice pro válečné vysloužilce v Chelsea opět upraví do původního stavu. Veškeré peníze a vynaložená námaha však nepřicházejí zcela vniveč: některé zahrady bývají jako celek přemístěny k domovům pro seniory či postižené, k nemocnicím či školám, spousta rostlinného materiálu se v posledních hodinách výstavy za snížené ceny rozprodá dychtivým zájemcům z řad návštěvníků. Tyto skutečnosti jsou aspoň chabou útěchou pro kritiky celkově ne příliš ekologické koncepce této velkolepé podívané. Výstava v Chelsea je především pastvou pro oči a inspirací, ale pro laické zájemce i odborníky též příležitostí seznámit se s novinkami a trendy a ujistit se, že to nejlepší ze staré dobré tradice přetrvává, včetně VIP návštěvníků z řad královské rodiny, celebrit a dam v kloboucích a kostýmcích jako Grace z Bílé vdovy.
Podle strážců mantinelů zahradního vkusu by tedy měli trpaslíci zůstat před branami nejen Chelsea Flower Show, ale i všech ostatních zahradních výstav a potažmo i zahrad. Pomineme-li politickou nekorektnost takového zákazu, zůstává zde znepokojivá otázka, co vlastně trpaslík (a zákaz jeho zobrazování) symbolizuje. V českých zemích sice neexistuje žádná významná zahradní výstava, zato však máme nadmíru povolané znalce „cverkologie“ – Helenu Haškovcovou a Václava Cílka –, jejichž práce dávají na tuto otázku odpověď.
V případě zahradních výstav jsou ovšem trpaslíci typickými obětními beránky a stojí za úvahu, zda by tato křivda neměla být napravena aspoň symbolickým pomníčkem na každé zahradní výstavě. Díky oběti trpaslíků se lze na výstavištích setkat opravdu se vším možným i nemožným.
