Zastavení 1
Sanssouci
Do Postupimi jsme jeli kvůli Sanssouci. Tato perla evropského zahradního baroka ročně přitahuje desetitisíce turistů a právě tato skutečnost, jakož i obavy z přílišné velkoleposti, nás od návštěvy několik let odrazovaly. Cesta do Sanssouci pro nás byla spíš jakýmsi splněním povinnosti. O to příjemnější bylo zjištění, které nás čekalo.
Sanssouci působí poněkud grandiózně, ale skýtá i příjemná intimní zákoutí. Centrální část zahrady přetéká turisty, zvláště v hodinách, které jsou pro letní návštěvu zahrad obecně nejnevhodnější – kolem poledne a v raném odpoledni se všichni svorně smaží na terasovitých vinicích, kde není žádný stín. Ráno a v podvečer je však zahrada téměř prázdná, příznivé světlo modeluje stavby i vegetaci. Terasa Oranžerie vytváří při západu slunce dokonalou iluzi středomořské atmosféry, až se člověk diví, že z vyhlídky není vidět moře.
Historie Sanssouci a základní informace jsou uvedeny v každém průvodci. Palác navrhl ve druhé polovině 40. let 18. století architekt Georg Wenceslaus von Knobelsdorff jako letní sídlo pro Fridricha II. Velikého, kde by panovník mohl bezstarostně (sans souci) odpočívat. Z původní zahrady založené Fridrichem II. Velikým zbyly základní prvky v centrální části, v průběhu let vznikaly na přání panovníků další úpravy, až vznikl jedinečný komplex různých dobových stylů propojený rozlehlými zelenými plochami. Sanssouci jsou zahrady v zahradě, místo, které si nelze plně vychutnat za pouhý jeden den.
Zastavení 2
Itálie v Postupimi
Anglofilní aristokrat Leopold III. z Anhalt-Dessau v druhé polovině 18. století v nedalekém Wörlitzu zasadil ojedinělé italizující prvky do krajinné úpravy v anglickém duchu, stejně jako pruský král Fridrich Vilém II. (1744—1797), jenž do anglického parku Nové zahrady (Neuer Garten) začlenil místa vzdávající hold antickému Římu.
Fridrich Vilém IV. (1795—1861), nazývaný „romantický panovník“ byl velkým milovníkem Itálie a rozhodl se v plochém přírodním terénu s vodními plochami přiblížit Postupim Itálii a proměnit město v „pruskou Arkádii“. Vystihl typické architektonické prvky, které krajině dodávají specifický kulturní ráz, a zasadil je do stylizovaných zahrad. Pruský panovník se sice sám amatérsky zabýval architekturou a krajinářstvím, ale svou vizi by sotva uskutečnil bez plánů architektů Karla Fridricha Schinkela a Ludwiga Persia, zahradního architekta Petera Josepha Lenného a dalších architektů a zahradníků.
Zahradní komplex Sanssouci se postupně rozrostl o baziliku s kampanilou, krytými sloupořadím a mozaikami (Friedenskirche), o římské lázně s pergolami a uzavřenými nádvořími, impozantní Oranžerii vybudovanou podle římské Villy Medici a florentských Ufizzi a dále též o pozoruhodnou sicilskou zahradu se středomořskou vegetací a antizující palác Charlottenhof s půvabnou růžovou zahradou. K dalším italizujícím stavbám v okolí Sanssouci, v Bornstedtu, patří někdejší Královský statek (Krongut), nyní komplex obchodů a restaurací, a kostel s kampanilou u bornstedského hřbitova.
Italského ducha vtiskl městu i králův bratr, princ Karel, jenž nechal vybudovat malou idealizovanou Itálii v Glienicke, dnes již přísně vzato v Berlíně. Také zde se na realizaci podíleli Schinkel a Lenné a podařilo se jim vytvořit středomořskou atmosféru s palácem a „casinem“, výhledem na vodní plochu simulující mořský záliv, mozaikami, umělými terasami a pavilony. Matoucí je jen měkké severské světlo, které celé středomořské iluzi dodává charakter snové hádanky.
Zastavení 3
Holandská čtvrť
Braniborsko a Prusko bylo spojeno s Holandskem rodovými svazky, braniborský kurfiřt Fridrich Vilém se v roce 1646 oženil s hraběnkou Louisou Henriettou (Jindřiškou) z Nassau, dcerou prince oranžského. Holandská stopa začíná v parku Sanssouci, jemuž vévodí stavba holandského větrného mlýna, pod obrazárnou se rozkládá holandská zahrada a oranžské dynastii je zde věnován jeden rondel (Oranierrondell), parkové rozcestí lemované bustami osmi oranžských princů a princezen. Stopa dále vede do Nové zahrady, kde již u vchodu vítají návštěvníky strážní domky z červených cihel s holandskými štíty a následuje celý komplex holandských staveb.
Nejvýmluvnějším dokladem holandské přítomnosti v Postupimi je Holandská čtvrť s typickými cihlovými domky a malebnými dvorky. Smysly potěší vynikající horká čokoláda v kavárně – ovšem s francouzským názvem – La Maison du Chocolat.
Zastavení 4
Peter Josef Lenné a Hermann von Pückler-Muskau
Z původních barokních zahrad Sanssouci zbyla pouze terasovitá vinice pod centrálním pavilonem, zbytek areálu prodělal v 19. století rozsáhlé úpravy, na nichž se podílel zahradní architekt Peter Josef Lenné, jenž zásadně ovlivnil současnou podobu Postupimi jako koncipované idylické krajiny, jakési pruské Arkádie. Jeho rukopis aranžovaných romantických krajinných úprav sjednocuje významné postupimské i blízké zahrady do harmonického celku – Sanssouci, Charlottenhof, Novou zahradu (Neuer Garten), park Glienicke a Paví ostrov (Pfaueninsel) na západ od Berlína. Během své dlouhé a úspěšné kariéry se dokázal vypořádat i s takovými titány, jako byl Fridrich Vilém IV., „romantický panovník“, jenž jako amatérský architekt důrazně prosazoval vlastní vize a názory na vzhled Postupimi. Na vrcholu svého působení však Lenné narazil na osobnost natolik svéráznou, že se chtě nechtě musel smířit s porážkou. Přízeň dalšího pruského krále a později prvního německého císaře Viléma I. a především jeho choti Augusty si získal „šílený“ světoběžník a anglofil hrabě Pückler-Muskau. Díky tomu místo Lenného obdržel v roce 1842 prestižní zakázku na zahradní úpravu panovníkova letního sídla Babelsberg, což pro něj byla v komplikované finanční a životní situaci jistě vítaná záchrana.
Zastavení 5
Babelsberg
Babelsberg nejsou jen známé filmové ateliery (nejstarší na světě), ale i název zámku a parku, jenž se stal proklamací osobního vkusu císaře Viléma I. a jeho ženy Augusty. Na jedné straně silný vliv německé a anglické gotiky, střídmost, pochmurnost a melancholie, na druhé straně spousta zdobných architektonických detailů, pestrobarevné záhony, růže a zlacené mřížky upomínající na fridrichovské „pruské rokoko“. Celkový více méně harmonický vzhled lze připsat genialitě tvůrců – architektů Karla Friedricha Schinkela, Friedricha Ludwiga Persia a zahradních architektů Petera Josepha Lenného a Herrmanna von Pückler-Muskau.
Současný stav památky přes rozsáhlé restaurátorské práce stále vypovídá o době před rokem 1989, kdy se Babelsberg nacházel na východní straně berlínské zdi. Nádherné panorama vodních ploch a kultivované zahradní krajiny na protějším břehu bylo od poloviny až do devadesátých let minulého století lemované ostnatými dráty, uzavřený most Glienicke se stal místem výměny východních a západních zvědů a pod jezerem vedly únikové katakomby ručně vyhloubené odhodlanými obyvateli východního Berlína. Dnešní pohled je z obou stran plynule sjednocený, jak zamýšleli jeho tvůrci, v teplých měsících korunovaný bujnou zelení, mohutným umělým gejzírem vyvěrajícím z jezera a přátelskými kavkami, které by rády na kus řeči a trochu pamlsků z pikniku.
Zastavení 6
Cecilienhof
Zámek Cecilienhof, navazující na komplex Nové zahrady, se zapsal do evropské a světové historie jako místo postupimské konference, jíž se v červenci 1945 zúčastnili zástupci tří vítězných velmocí – Winston Churchill (později po prohraných volbách Clement Atlee), Harry Truman a Josip Stalin, aby podepsali deklaraci o poválečném uspořádání Evropy.
Po procházce Novou zahradou s jejími čistými liniemi a zdrženlivou krásou působí Cecilienhof poněkud bizarně, tak trochu jako „hrad šíleného kloboučníka“. Hrázděná budova v pseudotudorovském stylu oplývá štíty, výklenky, podloubími, pětapadesáti různými komíny a uzavřenými nádvořími s bohatou květinovou výsadbou (původně od Karla Foerstera) a buxusy vystříhanými do plůtků, bordur i roztodivných tvarů. Císař Vilém II., známý svým komplikovaným vztahem k Velké Británii, za 1. světové války v letech 1914—1917 nechal postavit pro svého syna, korunního prince Viléma a jeho choť Cecilii (odtud název sídla) „zámeček“ se 180 pokojiv tradičním anglickém duchu a završil promyšlený zahradně krajinný komplex tímto krajinářským dementi. Za rok po dokončení stavby nastal konec monarchie v Německu.
Zastavení 7
Botanická zahrada
Postupimská botanická zahrada v současné podobě byla založena v roce 1950 na pozemcích parku Sanssouci poblíž Oranžerie. Díky původním starším prvkům z poloviny 19. století (například schodiště s vodním řetězcem, římské lázničky obklopené vodní zahradou, palmový skleník) je zahrada zajímavá nejen z botanického hlediska, ale i architektonickým uspořádáním, pozoruhodná je především Rajská zahrada na svahu pod Oranžerií podle návrhu P. J. Lenné. (Od druhé části se skleníky, budovou univerzity a dendrologickým parkem je oddělena silnicí.) Zvuk tekoucí vody, stinná zákoutí, světelná hra barevných skleněných váz, esteticky uspořádaná výsadba – to vše zůstává převážně utajeno davům turistů, kteří sem jen málokdy zabloudí z nejnavštěvovanějších míst v Sanssouci.
Zastavení 8
Bornstedtský hřrbitov
Bornstedský hřbitov je symbolickým místem propojení postupimské architektonické a zahradnické tradice, minulosti s přítomností. Nachází se na kraji poklidné zahradní vilové čtvrti sousedící se Sanssouci, v blízkosti někdejšího královského statku (Krongut), italizující kostelík s kampanilou byl postaven podle plánu Friedricha Ludwiga Persia, jenž je zde pochován společně s řadou významných postupimských osobností. Jak poznamenal Theodor Fontane: „Co zemře v Sanssouci, bude pohřbeno v Bornstedtu.“ Kromě vědců, lingvistů, filozofů, vojáků a hodnostářů jsou zde nejvíce zastoupeni zahradní architekti a dvorní zahradníci, mnohdy celé dynastie. Mezi nimi nejvýznamnější byl Peter J. Lenné (1789—1866), jenž vtiskl svůj rukopis mnoha postupimským a berlínským zahradám. Na náhrobních kamenech obrostlých břečťanem a obklopených kapradinami jsou vytesané letopočty ohraničující rozpětí lidského života – kusá, leč výmluvná vymezení dobového kontextu individuálních snah a směřování.
Mezi zesnulými je i vrchní zahradník Sanssouci Hans Georg Legeler (1887—1914). Jeho otec byl soudní rada, matčin otcem (jeho dědeček) byl Emil Ludwig Walter Sello z významné zahradnické dynastie. Hans Georg se dožil pouhých sedmadvaceti let a položil život za první světové války ve Flandrech. Stejně jako zahradníci z cornwalského Helliganu, ale na opačné straně fronty. Místo sazenic si vyměnili bajonety. Téměř sto let poté, dnešní Evropa zmítaná mnohými rozpory se proti této brutální válečné realitě zdá být téměř idylickou.
Zastavení 9
Karl Foerster
Karl Foerster (1874—1970) byl jeden z nejvýznamnějších zahradníků, perenářů a šlechtitelů 20. století, autor řady publikací o zahradě, v nichž kombinoval znalost rostlin s estetickým a filosofickým pohledem.
Rozpětí Foersterova dlouhého, téměř stoletého života opisuje pohnuté období německé a evropské historie. Narodil se v Berlíně roku 1874, na východu Německa prožil obě světové války i následný komunistický režim a zemřel v roce 1970. Přestože se proslavil řadou nových kultivarů, především ostrožek a plamenek (floxů), za nacismu čelil příkazu pěstovat a vysazovat výhradně německé odrůdy rostlin a ve svém zahradnictví zaměstnával několik židovských přátel. Po válce bylo jeho zahradnictví zestátněno, ale nadále zásobovalo východoněmecký trh rostlinami. Foerster se za svou práci dočkal zaslouženého uznání, které daleko přesáhlo hranice východního bloku.
Dokladem Foersterova umu a Mekkou milovníků trvalek zůstává nevelká, ale dokonale osázená zahrada u jeho domu v Bornimu (předměstí Postupimi).
Karl Foerster zanechal svůj autogram také přímo v srdci Postupimi na Ostrově přátelství (Freundschaftsinsel). Tento ostrovní ráj nedaleko postupimského Hlavního nádraží je snem o veřejné zahradě. Bohatou výsadbu, jejímž jádrem jsou Foersterovy kultivary a jeho „značkové“ kombinace trvalek a okrasných travin, doplňují poválečné plastiky německých sochařů, pergoly, vyvýšené záhony, fontány a jezírka – vše funkční, udržované a zdarma přístupné veřejnosti. Co vyžaduje uskutečnění takového snu, prozrazuje zahradní plastika s Foersterovým citátem: „Ten, kdo chce uskutečňovat sny, musí být bdělejší a zasněnější než ostatní.“ Tato monáda velkolepé vize a schopnosti její realizace za složitých historických podmínek vystihuje celou postupimskou kulturní krajinu – vizionářské dílo snílků a důsledná praktická práce.
