Nejlepší fotografie je dobře uchovaná vzpomínka. Nevybledne, nezapadne, neztratí se, ale nelze ji sdílet, rozmnožit, není plně předatelná. Proto se leckdy spokojíme s tuctovou pohlednicí, abychom svým blízkým mohli předat aspoň vnější slupku, pod níž vidíme dužninu i jádro svého minulého osobního prožitku. I banální pohlednice s odstupem času nabývají kouzlo vlastních i cizích vzpomínek na vzpomínky, ale na rozdíl od těch, které jsou uchované pouze v individuální paměti, umožňují srovnání s aktuálnější realitou, která se po cvaknutí spouště opět stává minulostí.
Zahrady mají stejně jako lidé své dětství, mládí, dospělost a stáří. Některé jsou dobře udržované a na svůj věk vypadají dobře, jiné chátrají a trpí různými neduhy, které se odrážejí na jejich zevnějšku. S každým okamžikem se mění, ale jejich tvář zůstává trvale poznatelná, nejvíce právě na těch nejbanálnějších snímcích – na jakýchsi „pasovkách“ či fotkách „na občanku“ zahrady, kde je vidět celý plán zahrady, případně její nejvýraznější dominanty – sochy či stavby. Nejlépe rozpoznáme zahrady s výraznou „kostrou“ a charakteristickými pevnými prvky. Vždy však záleží na stavu vegetace, která může změnit i ten nejvýraznější charakter. Řečeno s nadsázkou, zarostlou zahradu s dlouhými vlasy či vousy či naopak stylově zcela proměněnou zahradu poznáme při pasové kontrole hůře než tu, která si udržuje stále stejný střih. Ale každá z nich má svou nezaměnitelnou osobní identitu a historii.
V této sérii starých pohlednic jsou silně zastoupeny zahrady, které jsou v bezprostředním kontaktu s přírodním vodním prvkem – řekou, jezerem či mořem. Vodní akcent utváří celkový charakter zahrady, její klima a složení vegetace. Dodává zahradě jedinečné kouzlo, je součástí genia loci. Rozbouřený vodní živel však může zahradu silně poškodit, ba i zcela zničit.
„Pasovka“ Pillnitzu z doby zhruba před šedesáti lety ukazuje plán zahrady tak, jak ji známe dnes. V současnosti je však výsadba je však rozmanitější a bohatší. Letecký pohled zároveň ukazuje bezprostřední blízkost Labe, která umožňovala, aby sem místní panovníci a šlechta připlouvali z Drážďan lodí. Přístup do zahrad od řeky střeží dvě sfingy. Již mnohokrát se jim však nepodařilo uhlídat povodeň, která zahradu devastuje. Naposledy tomu bylo letos v červnu, Pillnitz i Velká zahrada byly opětovně zničeny vodním živlem.
Ostrovní zahrady jsou obklopeny vodou ze všech stran, a pokud nejsou spojené s pevninou mostem, bývá k nim přístup pouze lodí. Isola Bella sama o sobě loď připomíná: z pohledu od Stresy i z druhého břehu z Verbanie vypadá již po staletí jako zelený koráb, o čemž vypovídá i kolorovaná pohlednice z počátku 20. století. V současnosti možná nejsou při pohledu od Stresy vlny jezera tak blankytné a bradavky okolních hor tak růžové, ale vegetace je mohutnější a bujnější, iluze plovoucí zahrady přesvědčivější.
Zahrady u vil na březích jezera Como jsou definovány kontaktem s vodní plochou, charakteristickým složením lokální vegetace a malebným, leč dramatickým terénem, jenž si vynucuje terasovité uspořádání zahrady. Některé mají přímý přístup k vodě, jiné jsou v její blízkosti, vždy jsou však koncipovány tak, aby skýtaly vyhlídky při pohledu zevnitř na okolní scenerii – i naopak, při pohledu z jezera na zahradu. Tyto skladebné prvky jsou charakteristické pro zahrady v celé podalpské jezerní oblasti, ale zároveň způsobují, že jednotlivé zahrady jsou snadno rozpoznatelné i po více než dvou stech letech od svého vzniku. Villa del Balbianello, Villa Carlotta a Villa Cipressi stále mají nezaměnitelné rysy – pro Balbianello je příznačná střídmost, stříhané stromy a keře, pnoucí rostliny, po většinu sezóny málo květů, hodně zeleně. Villa Carlotta je její pravý opak. Při pohledu od jezera je sice definována přísnou symetrií, ale zahradě vládne barevný chaos a rámus, zvláště na jaře, když rozkvetou pěnišníky a azalky, což ovšem z černobílé fotografie nelze vyčíst. Ville Cipressi stále dominují výrazně vertikální cypřiše, které jí daly jméno a nezaměnitelnou siluetu.
Miramare už v samotném názvu upomíná na moře, s nímž je těsně spojeno. Maxmilián Habsburský zde načas zakotvil se svou chotí Charlottou Belgickou, než odsud na slavné fregatě Novara vyplul do Mexika, aby se stal mexickým králem. Do Miramare už se nevrátil, po pouhých třech letech panování byl popraven republikánskými povstalci. Charlotta zde po návratu pobývala, ale později žila v Belgii. Byla prohlášena za šílenou a v tomto stavu mysli přežila svého manžela o celých šedesát let. Miramare zůstává hnízdečkem lásky, ale i místem věčné touhy po dálkách. Vše se zde obrací k moři: sochy, vyhlídky, schodiště, fontány, kotviště, zákoutí i exotické dřeviny dovezené z různých částí světa. Je to též vzpomínka na časy, kdy naše vnitrozemská země jako součást rakousko-uherské monarchie měla přístup k moři.
Dvacáté století zamíchalo kartami a zpřevracelo osudy jednotlivců, rodin a rodů i celých zemí a státních celků. Málokterá zahrada zůstala touto historií nezasažena – zahrady střídaly majitele, upadaly v zapomnění nebo byly využívány k jiným účelům. Některé jsou však přímo spojeny s nejtragičtější kapitolou v dějinách lidstva.
Ve Velké zahradě v Drážďanech byly od roku 1935 vyhrazeny Židům pouze žlutě označené lavičky, v roce 1938 byl zbourán oblíbený „Kugelhaus“ od architekta Petera Birkenholze, protože tato moderní architektura nebyla dostatečně „německá“. V únoru roku 1945 byly po bombardování zničeny všechny zahradní budovy a celkem v zahradě zůstalo 170 bombových kráterů. Pohlednice z roku 1939 ukazuje pohled z paláce: vzorně opečovaný parter zahrady v tichu před bouří. Jistá Jarka, odesilatelka dopisnice, zaslané leteckou poštou v dubnu roku 1939, píše banální, byť poněkud kryptickou zprávu: „Posílám mnoho pozdravů. Budu v neděli doma a přivezu Ti tam slibované. Budeš-li míti čas, a nic lepšího, hlavně neděláš-li žádný výlet, přijeď se také podívat. Srdečně zdraví…“ Na lavičce vpravo na černobílé pohlednici sedí dvě postavy, mužská a ženská. Těžko se zbavit myšlenky, jaký byl válečný osud této dvojice, a zda právě tato lavička byla, či nebyla žlutě označená…
Naproti tomu rozlehlé zahrady Sanssouci, „německé Versailles“ v Postupimi nedaleko u vybombardovaného Berlína, zůstaly téměř neporušené. Výjimkou je historický větrný mlýn, který v roce 1945 zmizel z panoramatu zahrady a znovu byl postaven až po roce 1990. O to bizarněji působí kolorovaná pohlednice z počátku 20. století, zaslaná v roce 1963 s československou třicetihaléřovou známkou. Je na ní neexistující mlýn, v popředí s fontánou. Pisatelé nekomentují nereálnost pohlednice, zato však doufají, že adresát zdárně dojel do nejmenované destinace… Časové plošiny se paralelně posouvají jako tektonické desky: větrný mlýn v červáncích přetrval bombardování a posunul se do reality někdejší NDR, v níž ve skutečnosti neexistoval.
Na lineární časové ose dramatickou ničivost válečného bombardování vystřídal pomalý rozklad totalitních režimů východního bloku. Ve zmíněné Postupimi byla více než čtyřicetiletá pauza v kontinuitě donedávna patrná například v Babelsberku, kde sídlily různé státní instituce. Podobně na tom byly české zahrady, které se v soukromé či státní péči postupně vzpamatovávají z rozkladu a devastace.
Konopiště, po Miramare další z neveselých míst historie rakousko-uherské monarchie, sídlo arcivévody Ferdinanda d’Este, je od roku 1921 v rukou státu. Předválečná pohlednice ukazuje zahradu zasazenou do kulis okolního parku. Bohatá výsadba dosud není příliš vzrostlá a sochařská výzdoba je ve stavu, v jakém byla zamýšlena. Po válce však především tato část konopišťských exteriérů pustla a částečné obnovy se dočkala až v šedesátých letech. V současnosti vzkvétá růžová zahrada, okolní partie i půvabný přilehlý skleník.
Zámek Dobříš, předválečný majetek rodu Colloredo-Mansfeldů, byl v roce 1942 vyvlastněn nacisty a stal se sídlem říšského protektora; od roku 1945 do roku 1998 sloužil tehdejším spisovatelským svazům a literárním fondům jako místo tvůrčích pobytů tuzemských i zahraničních autorů. Tato část historie na jedné straně místo spojuje se jmény konformních i disidentských spisovatelů a jiných významných osobností (například Adiny Mandlové), ale na druhé straně je to období, kdy zahrada více či méně chátrala. Obnovy se dočkala až po navrácení Colloredo-Mansfeldům. Dnes se opět v plné kráse skví fontána Napájení Héliových koní, kterou na černobílé pohlednici datované rokem 1939 vidíme z nezvyklého „bezhlavého“ pohledu směrem k zámku. Výjev působí poněkud zlověstně, ale možná to je dáno jen dnešním vědomím souvislostí.
Na některých místech se však zdá, že se zastavil čas. O časovém zařazení snímku fontány Medicejských v Lucemburské zahradě z populární pohlednicové série Paris… en flanant (Pařížské toulky) vypovídají jen fedory na hlavách zahloubaných návštěvníků, pravděpodobně z dvacátých či třicátých let minulého století. Je černobílý podzim, stejně jako na nadčasových fotografiích pořízených v roce 2003. Nehybné fotografie, stejně jako sochy, věčně zachycují okamžik, kdy žárlivý kyklop Polyfémos přistihl nymfu Galateiu v náruči mladíka Ákida. Dobře, že zde čas stojí. Kdyby se rozběhl, Polyfémos by Ákida zabil balvanem, přišla by zima… a vůbec by se mohla stát řada neblahých událostí. Například by ze zahrady mohly náhle zmizet legendární židle…
Jinde jsou staré časy nenávratně pryč. Italský básník Gabriele d’Annunzio si budoval sídlo v Gardone na březích Gardského jezera jako baštu svého soukromého dekadentního světa, ale také jako poněkud kontroverzní oslavu své milované vlasti, která mu na tento „projekt“ přispívala nemalými finančními částkami. Dnes je těžké uvěřit, že soukromé prostory tohoto místa, hojně navštěvovaného turisty a školními exkurzemi, byly veřejnosti uzavřeny. Na pohlednici zaslané v září roku 1933, pět let před básníkovou smrtí, se dočteme: „To jsem ovšem neviděl, d’Annunzio nikoho tam nepustí. Obešel jsem se tedy bez toho. Srdečně zdraví Váš…“ Současní návštěvníci mají možnost vstoupit nejen na Nádvoří zotročených, ale i do nitra D’Annunziova příbytku, jenž je stejně jako okolní zahrady podivuhodnou eklektickou směsicí intimity a pompéznosti.
Zahrada jako archetyp skýtá různé výklady. Dva základní – místo lásky a chráněné pohody jsou předmětem různých literárních i obrazových zpracování. V zahradě se odehrává bezpočet milostných scén, hrátek i pletek. Na barvotiskové pohlednici je reprodukce obrazu českého malíře Adolfa Liebschera nazvaná „Toužebně očekávaný“: mladá dívka na zahradních schodech u jezera za soumraku vyhlíží svého milence, jenž doposud skryt jejímu zraku připlouvá na loďce. Neméně roztoužený je i text pohlednice zaslané 25. ledna 1918 jisté spanilé slečně „komptoiristce“ do Chuchle u Prahy: „Miláčku! Příjmi ode mne nejsrdečnější pozdrav a políbení. Příjdeš do Merkuru? Příjď prosím tě. Nemusíš mít masku já také budu mít než bílé šaty. Budu na tebe čekat ½ hodiny před začátkem. Prosím Tebe až budeš posílat ten kapesníček tak ho pošli na adresu: … a dopisy ve kterých se o něm budeš zmiňovat také.“ Text je bez podpisu. Vypadá to na velkou milostnou rošádu.
„Každá voda jednou steče dolů a Stázina se Kubovi za ženu dostane,“ jak se praví ve známé pohádce. Zahrada se z místa erotických hrátek mění v chráněné, bezpečné místo rodinné idyly, obraz hojně podporovaný v 19. století ve viktoriánské Anglii. Na pohlednici berlínského vydavatelství Lepoarto zhruba z roku 1910 je vyobrazen výjev Holuběnky – Golabek – Turteltäubchen – Les colombs (sic!) – Golambok. Dívenka sedí na zahradní lavičce v rozptýleném světle pod mladým stromkem a za laskavého matčina přihlížení krmí holubičky. Starý dům a opečovaná vzrostlá zahrada v pozadí jsou prostředím pro chráněný růst stromku i dítěte a pro bezpečnou transformaci z dětství do dospělosti. Osud pohlednice je poněkud kuriózní. Původní krátký pozdrav je z počátku 20. století, poté se pohlednice ocitla v antikvariátu a za 3 Kčs ji v 80. letech zakoupil odesilatel zprávy, kterou připojil pod původní text jako postskriptum: „Já nejsem s to Vám sehnat tu krásnou knížku o Římu, o níž jsme onehdy mluvili. Ale je to jistě v knihovnách! Zkuste to! Jde o: Roger Peyrefitte: Klíče svatého Petra. Vyšlo (asi ve Svobodě) zač. 60. let.“ Skandální román o prohnilosti vysoké církevní hierarchie by jistě byl zajímavou povinnou četbou pro rodinnou výchovu malých holuběnek…
Vláda pohlednic skončila, i když tento svět jistě bude nadále existovat paralelně s MMS, facebookem a e-maily, tak jako fotografie vedle malířství, řemesla vedle průmyslové výroby či gramodesky vedle cédéček. S přesunem korespondence a obrazových záznamů do jiného média však ztrácíme hmatatelné důkazy o vlastní existenci. Jeden obrázek či zprávu můžeme rozposlat všem přátelům na sociální síti nebo v mailovém adresáři, ale bez signálu, bez připojení, bez elektřiny, bez baterie přestanou existovat stejně jako tento text o pohlednicích, který je jen v elektronické podobě. Na rozdíl od pouhé vzpomínky však zůstanou uchovány nejen v individuální, ale i v kolektivní paměti všech, kteří je viděli. Ovšem bez důkazu… možná bylo, je a bude všechno jinak.
