Valdštejnská zahrada
„Dne 14. května 1933. Upomínka na neděli, kdy jsem byla ve Waldštejnském paláci. Na obrázku je zahradní sál a kousíček zahrady, v pozadí jsou věže od svatomikulášského kostela na Malé Straně,“ líčí neznámá pisatelka. Fotografie na pohlednici působí poněkud záhadně: přestože je datovaná z roku 1933, zachycuje stav, kdy v zahradě nebyly kopie soch Adriaena de Vriese, které sem však podle dostupných informačních zdrojů byly umístěny již v letech 1912 až 1918. Parter před sala terennou postrádá geometrickou výsadbu, rozpoznat lze pouze květinové pásy. Zato však kupole svatomikulášského kostela, na které pisatelka upozorňuje, působí, jako by byly do fotografie dodatečně přimalované.
Původní manýristická zahrada byla v 19. století krajinářsky upravena, v druhé polovině 20. století proběhlo několik úprav, z nichž nejvýznamnější byla rekonstrukce v letech 1954—5 podle návrhů Julie Pecánkové a Miloše Vincíka. Současná podoba zahrady vznikla po rozsáhlé a citlivé rekonstrukci v letech 2001 až 2002. Projekt Zdenka Sendlera respektuje dobový charakter zahrady a díky pečlivě zvolené výsadbě zároveň vytváří oázu bohaté zeleně v centru města.
Malá Fürstenberská zahrada
Nedatovaná umělecká dopisnice ze série Pražské akvarely Jaroslava Šetelíka pod názvem Glorietty ve Fürstenberské zahradě / Les gloriettes au Jardin de Fürstenberg z vydavatelství V.K.K.V. nese číslo 102. Zobrazuje podzimní pohled na altán a loubí na ose centrálního schodiště Malé Fürstensberské zahrady, která je součástí komplexu terasových zahrad pod Pražským hradem.
Jaroslav Šetelík (1881—1955), český krajinář a malíř pražských motivů inspirovaný impresionismem, si často vybíral výhledy na Prahu z pražských zahrad. Tento vzácnější detailní pohled na romantické zahradní zákoutí v pozadí s terasami zachytil také v zimě.
Velká Fürstenberská zahrada
Nedatovaná kolorovaná dopisnice zobrazuje sousední Velkou Fürstenberskou zahradu v době, kdy je zřetelně patrná krajinářská úprava barokní terasové zahrady, kde původně bývaly vinice svatojiřského kláštera. Tato přeměna se uskutečnila v roce 1860 podle návrhu architekta Josefa Liebla a v dolní části zahrady částečně přetrvává dodnes. Monumentální desetiterasová zahrada byla po rekonstrukci v roce 2008 po dlouhé době otevřena veřejnosti, na terasách jsou opět vinice, ovocné stromy a některé historické kvetoucí druhy.
Lednice – palmový skleník
Slavný palmový skleník v londýnské botanické zahradě v Kew vytvořil v letech 1844 až 1848 anglický architekt Decimus Burton společně s irským slévačem litiny Richardem Turnerem. V této době se konstrukční znalosti anglických architektů začaly uplatňovat i jinde v Evropě, například v moravské Lednici, kde téměř současně, již v letech 1843—45 vznikla známá budova skleníku, jedna z prvních litinových konstrukcí v našich zemích a pravděpodobně nejstarší litinový skleník na evropském kontinentu. Byl postaven na místě bývalé oranžerie podle projektu Georga Wingelmüllera, jenž jej konzultoval s Angličanem Peterem Hubertem Desvignes.
Stavba 92 metrů dlouhá, 13 metrů široká a 10 metrů (podle některých údajů 7,5 metru) vysoká byla od roku 1996 byl na šest let uzavřena kvůli rozsáhlé rekonstrukci, v roce 2002 nově otevřena veřejnosti. Uprostřed bohaté vegetace je unikátní pamětnickou rostlinou píchoš Altensteinův (Encephalartos altensteinii), exemplář pravděpodobně kolem 300 let starý. Při rekonstrukci v 90. letech byl poškozen mrazem, ale přežil. Skleníku dodávají autentickou dobovou atmosféru podpůrné litinové sloupy ve tvarů bambusových stvolů s ornamentálními květinovými hlavicemi a pozoruhodný původní mobiliář – lavičky, keramická sedátka, čínská ohřívadla. Pohlednice vydavatele R. Zilfa, Eisgrub – Lednice zachycuje stav jezírka v roce 1932 a popisek s vyčerpávající přesností a roztomilou chybičkou uvádí: Eisgrub – Lednice, Schloss Liechtenstein – Zámek Liechtensteinův, Palmenhaus, Goldfischteich – Palmový skleník, rýbníček.
Ratibořice
Dne 19. srpna roku 1905 navštívily čtyři dámy, K. K., M. K., Helena Kníž. a Terča A. Ratibořice a Babiččino údolí a téhož dne zaslaly z pošty v České Skalici své bývalé učitelce, Velevážené slečně Elišce Sedmihradské na letní byt v Žichovicích u Sušice dopisnici s krátkým pozdravem: Srdečně zdraví… a připojily své podpisy.
Téhož roku — 1905 — nechal tehdejší a poslední majitel ratibořického panství kníže Schaumburg-Lippe postavit na zámecké zahradě poblíž oranžerie zahradní domek, či spíš vilku pro zámecké zahradníky. Těžko říct, v jakém stavu tehdy byly zámecká zahrada a park uprostřed onoho horkého a srážkově podprůměrného léta, kdy dámy tato místa navštívily, ale ratibořický zámek po poslední přestavbě počátkem 60. let 19. století vypadal skoro stejně jako dnes.
Sanssouci Postupim
Pohlednice berlínského vydavatelství Verlag Hans Andres, Berlin-Frohnau nese na rubové straně označení „Echte Photographie“. Zaručeně pravá fotografie viničních teras u letního zámku Sanssouci pruského krále Fridricha II. Velikého pravděpodobně pochází z konce 30. nebo počátku 40. let minulého století a zachycuje stav zahrady v této neblahé historické době: tryskající fontánu, nepoškozené plastiky, funkční skleníky a dokonce i ornamentální výsadbu.
Zahrada zůstala převážně nepoškozená bombardováním, až na historický větrný mlýn, který byl zrekonstruován teprve v 90. letech po sjednocení Německa. Dnešním terasám dominuje bujná vinná réva, ve sklenících rostou fíkovníky a jiné choulostivé rostliny, fontána stále tryská a Sanssouci je nedílnou součástí berlínsko-postupimské kulturní krajiny, která je pod ochranou UNESCO.
Rousseaův ostrov, Wörlitz
Ostrov topolů s hrobkou francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua v parku Ermenonville nedaleko Paříže má v evropských zahradách a parcích hned několik kopií, především v Německu. Nejznámější Rousseauovy ostrovy, symbolizující ideál návratu k přírodě, jsou v berlínské zoologické zahradě a v rozlehlém „zahradním království“ Wörlitz poblíž Desavy. Ostrov nechal na Rousseauovu památku zbudovat anhaltsko-desavský kníže Leopold III. Fridrich, jenž se svou ženou Luisou slavného filozofa navštívil v Paříži tři roky před jeho smrtí – v roce 1775.
Romantický obraz na dopisnici vydavatelství V.K.K.V. má název Při měsíční noci, pochází ze série Galerie starých mistrů, autor není uveden. Nejedná se o původní Rousseaovu hrobku v Ermenonville, podle tvaru piedestalu a urny i podle lombardských topolů lze usuzovat, že je zde vyobrazen ostrov ve Wörlitzu. Trojice mladých lidí na břehu jezera za úplňku jistě řeší nejen filozofické otázky, ale i geometrické zákonitosti vztahového trojúhelníku. Možná podobně jako pisatel pozdravu Spanilé slečně Mařence Rychetské v Klatovech: „Srdečný pozdrav na Vás a celou ctěnou rodinu zasílá Hruška Rud.“ A dále: „Co nového u Vás? Mám mnoho práce a učení, však žádosti Vaší vyhovím. Románek skončen.“
Schönbrunn, Gloriet
Gloriet ve vídeňském Schönbrunnu, největší a nejznámější stavba svého druhu, byl vystavěn v roce 1775 jako poslední budova palácových zahrad a symbol tzv. spravedlivé války, která vede k míru. Především však svou monumentalitou symbolizoval moc habsburské monarchie. Triumfální oblouk a dvě arkádová křídla na kopci vévodí pohledu od velkého parteru s ornamentální výsadbou, zakončenému velkolepou Neptunovou fontánou.
Pohlednice vydavatelství Novitas, Verlag für Graph Kunst pochází přibližně z roku 1930 nese název Wien XIII., Schönbrunn: Gloriette. Je adresovaná Frau Prof. Anna Múčka, Brünn, tehdejší Č.S.R. Jakýsi Rudo P. nečitelným rukopisem oznamuje, že přijede z Vídně do Brna v pondělí v 22.06. Osmnáctigrošová rakouská známka a razítko z 2. XI. 30 v 18 hodin upomínají, že v této době byla mocná rakousko-uherská monarchie po roce 1918 již dvanáct let minulostí a svět čelil Velké hospodářské krizi a nástupu nacismu. Avšak gloriet v Schönbrunnu dodnes zůstává připomínkou rozkvětu za vlády Marie Terezie.
Mirabellgarten Salcburk
Původně barokní zahrady obklopující palác Mirabell jsou součástí historického centra Salcburku pod ochranou UNESCO. Vznikly kolem roku 1690 podle návrhu slavného architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu a kolem roku 1730 byly přebudovány podle plánů Franze Antona Danreitera. Velký parter s formální květinovou výsadbou zdobí původní barokní sochy s mytologickými výjevy a velkolepá fontána.
Právě tuto část zahrad zachycuje umělecká dopisnice č. 45 vydavatelství Hermann Kerber, Salzburg. Autorem výjevu ze zahrady je Edward Theodore Compton (1849—1921), britský malíř, ilustrátor a horolezec, který se po sňatku s dcerou německého architekta usadil v Německu, ve Feldalfingu u Starnberského jezera, nedaleko Mnichova, asi 200 km od Salcburku. „Usadil“ je v tomto případě nejspíš ne zcela správně zvolené slovo, neboť Compton neustále cestoval, především po evropských pohořích, a ještě v sedmdesáti letech zdolával horské štíty. Patří k nejvýznamnějším malířům drsných a dramatických alpských a horských scenérií, zahrady Mirabell však zachycuje s jemností, až rozechvělostí, s citem pro náladu zahrady, tehdy s výsadbou spíše ve viktoriánském stylu letničkových záhonů.
Villa d’Este, Tivoli
Villa d’Este patří k nejpůsobivějším zahradám vůbec, její atmosféru zahlcující všechny smysly lze obtížně zachytit, zvláště v některých partiích. Dračí fontána se nachází na jedné z teras v centrální ose zahrady, je obklopená strmými stěnami dvoukřídlého schodiště a nad ní se do výše tyčí vertikální vegetace a obrys vily.
Umělecká dopisnice vydaná přibližně kolem roku 1930 milánským vydavatelem Attilem Schrocchim (1906—1945) zachycuje Dračí fontánu v podání římského malíře či malířky podepsaného či podepsané jako R. Raimondi. Je otázka, nakolik tento barvotiskový obrázek odpovídá dobové skutečnosti. Dračí fontána je bez soch draků, hladina bazénu zcela pokrytá zelenými listy vodních rostlin. Zdi jsou porostlé popínavými liánami a okrasné urny na schodišti mají mnohem širší proporce. Přesto však i tato laciná „cartolina“ vypovídá o grandiozitě a zároveň intimitě místa, o svébytném geniu loci.
Espace van Gogh, Arles
Dnešní nádvoří bývalé psychiatrické léčebny v centru Arles nese název po svém někdejším pacientovi, Vincentu van Goghovi. Kdo z počestných občanů města Arles, kteří podepsali petici za vystěhování „fou roux“, zrzavého blázna, z jeho domu, by si byl tehdy pomyslel, že se po tomto šílenci s uříznutým uchem bude jmenovat hned několik míst v Arles a okolí a že se sem budou sjíždět tisíce lidí z celého světa, aby se vydali po stopách jeho života a obrazů.
Espace van Gogh je sídlem městské knihovny, mediatéky a kulturních organizací, využívaným k pořádání různých kulturních akcí, mimo jiné též proslaveného každoročního festivalu fotografie. Zahrada s centrálním jezírkem je paprskovitě uspořádána a osázena přesně podle van Goghova obrazu, který namaloval v dubnu 1889. Proto lze největší podobnost s obrazem shledat především na jaře, kdy jsou rohové stromy neolistěné a kvetou van Goghovy oblíbené kosatce, ale i pomněnky a macešky a další jarní květiny. Tato oáza uprostřed rozpáleného města působí zároveň uklidňujícím i znepokojivým dojmem. Chládek, zeleň, květiny, fontánka v jezírku šplouchá, ale… nedostali jsme se do časové smyčky? Neocitli jsme se ve Vincentově obrazu? Nejsme snad blázni bloumající v podloubí a na nádvoří? Nezachycuje nás právě někdo v tomto nezvratném okamžiku štětcem či okem fotoaparátu? Neskončíme zvěčněni na prázdninové pohlednici nebo ememesce, kterou nám někdo pošle z cest? Podaří se nám uniknout ze ztraceného času?
