potěšení pro všechny milovníky zahrad  

Babička

Bylo to stavení nevelké, ale hezoučké. Okolo oken, obrácených k východu, táhla se vinná réva, před okny pak byla malá zahrádka plná růží, fial, rezedky i salátu, petrželky a jiné drobné zeleniny. Na severovýchodní straně byl ovocný sad a za ním táhla se louka až ke mlýnu. Velká stará hruška stála při samém stavení, kladouc se všemi svými ratolestmi na šindelem krytou střechu, pod níž hnízdilo mnoho vlaštovic. Uprostřed dvorku stála lípa, pod ní lavička. Na jihozápadní straně bylo menší stavení hospodářské a za tím táhlo se chrastí a křoví až k splavu nahoru. Okolo stavení vedly dvě cesty. Jedna vozová, kterou mohl nahoru podél řeky k rýznburskému dvorci a na Červenou Hůru aneb dolů ke mlýnu a vždy podél řeky až do nejbližšího městečka, malou hodinku cesty vzdáleného. Řeka taje divoká Úpa, která utíká z hor Krkonošských, vrhajíc se přes sráze a skály, proplítajícse úzkými údolinami až do roviny, kudy bez překážky do Labe pospíchá, ustavičně mezi zelenými břehy, majíc z jedné strany vysoké stráně porostlé rozličným stromovím.

Zpředu stavení, těsně vedle zahrádky, byl chodník podél strouhy, kterou si vedl mlynář od splavu na mlýn. Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde byla pec a sušírna. Na podzim, když vsušírně byly plné lísky švestek, křížal a hrušek, to běhával Jan a Vilém velmi často přes můstek; dávali ale pozor, aby je babička neviděla. Ale což to bylo všecko plátno, babička jak do sušírny vešla, už viděla, kolik švestek chybí a kdo na nich byl. „Jeníku, Vilíme, pojdte sem!“ volala hned, jak sešla dolů. „Mně se zdá, že jste mi přidali na lísku švestek?“

Knížecí park byl každému přístupný, nebyl také daleko od Starého bělidla vzdálen, ale babička s dětmi zřídkakdy tam vešla, zvláště když tam vrchnost byla. Obdivovala se sice vkusnému spořádání všeho, překrásným květinám, vzácnému stromoví, vodotryskům i zlatým rybičkám v rybníku, přece ale šla raději s dětmi na louku neb do lesa. Tam se mohly sméle provalovat po měkkém zeleném koberci, tam mohly si přivonět ke každému kvítku, třebas i natrhat si jich na kytice a věnce. V poli nerostly sice pomeranče ani citróny,ale sem tam stála košatá třešně ptáčnice aneb planá hruška, ovoce bylo na nich obsypáno a mohl si každý načesat do vůle. V lese zase bylo jahod, borůvek, hub a mandlových oříšků dost a dost. Vodotrysků žádných nebylo, ale ráda zastavila se babička s dětmi u splavu. Dívaly se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzhůru se vyhoupnuvše, v milióny kapek roztřískány nazpět padají, ještě jednou v pěnivém kotli se převalí a teprv spoje v proudu jednom tiše dále plynou. Nad splavem nebyly žádné zlaté ryby naučené žemlové drobty, ale jak šla babička okolo, sáhla do kapsáře, vyprázdnila Adélce zástěrky chlebové drobečky, a jak je děti hodily do vody, vyhrnulo se z hluboké tůně množství ryb. Nejvýše k povrchu vyplavaly stříbrolesklé bělice a honily se po drobtech mezi nimi jezdili střelhbitě okouni s nataženým hřbetem, opodál se prosmýkla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy; také břichaté kapry a pleskohlavé mníky vidět byl.

V sadě bylo mnoho mladých stromků vysázeno, plot byl opraven, na stodole byl nový kryt, ale hrušku, pod kterou jsem s Jiřím sedávala, zasáhl boží posel (blesk), měla sražený vršek. U vedlejší chalupy nezměnilo se nic; tu přejmul tatík od nebožky Novotné za výminek. Novotná byla ta, co dělala ty huně, a můj nebožtík byl její syn. U chaloupky byla maličká zahrádka, nebožka vždy mívala záhon petrželky, cibule, nějak kříček kadeřavého balšámu, šalvěj, a jak toho třeba bylo v domácnosti, a ona byla milovnice koření jako já. Jiří upletl jí z proutí plot okolo té zahrádky. Ještě to byl ten samý plot, ale zahrádka byla trávou zarostlá, jen trochu té cibule tam bylo. Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. „Chlupáčku, znáš mne?“ volám na něho, a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslila, že mi srdce lítostí pukne, když mne ta němá tvář poznala a vítala.