Zahrady a park ve stejnojmenné londýnské čtvrti, původně u rozlehlého šlechtického sídla, z něhož po bombardování v roce 1940 zbylo jen východní křídlo. Dochované prvky formálních květinových zahrad z 17., 18. a 19. století, bohatá květinová výsadba, rozlehlý park, oranžerie, japonská zahrada založená roku 1993. V roce 1804 zde byly vypěstované první jiřiny (Dahlia) v […]
Díky příhodné poloze v chráněné jižně orientované zátoce se v této údolní zahradě daří choulostivým exotickým druhům, jako jsou například stromové kapradiny; zahrada nabízí kvetoucí stromy a keře v každém ročním období, vodní kaskády a jezírka, bambusové bludiště i soukromou pláž s krásnou vyhlídkou.
Dnes už jen málokterá zahrada obsahuje výhradně domácí, původní druhy rostlin. Ve většině zahrad se zabydleli i „cizinci“, kteří se aklimatizovali na nové podmínky. Jejich prvním novým bydlištěm se obvykle staly botanické zahrady, odkud se tyto zprvu vzácné rostliny postupně rozšířily do sídel aristokracie, honosných vil buržoazie a nakonec do obyčejných předměstských či venkovských zahrádek.
„Sissinghurst ještě nikdy nevypadal krásněji,“ napsal v roce 1937 Harold Nicolson své ženě Vitě Sackville-West. „…Tvůj jedinečný vkus zahradě vtiskl nezaměnitelnou pečeť tvé osobnosti.“
„…skleněná střecha skleníku s palmami zářila, jako by tu byl na slunci otevřen celý trh plný lesklých zelených deštníků…“ Tak popisuje Virginia Woolfová věhlasný palmový skleník v povídce „Zahrady v Kew“. Skleníky jsou vždy výraznou dominantou jakékoli zahrady. Když vstoupíme dovnitř, rázem se ocitneme ve světě exotiky, nevšedních tvarů a nečekaných vůní.
Díky mírnému klimatu a příhodným geografickým podmínkám je Cornwall, zvláště jeho jižní pobřeží, ideální pro pěstování široké škály rostlin, a proto zde vznikly jedinečné zahrady s bujnou exotickou vegetací.
Nejstarší londýnská botanická zahrada a druhá nejstarší botanická zahrada ve Velké Británii nabízí unikátní sbírku léčivých, aromatických a exotických rostlin, pečlivě udržované skleníky (údajně zde byl první vytápěný skleník v Evropě), pozoruhodné vzrostlé dřeviny, nejstarší evropské alpinium s jezírkem, vše zakomponované do celkového plánu splňujícího systematické i estetické požadavky. Příznivé klima umožňuje pěstovaní choulostivých rostlin. […]
Labyrint a bludiště. Tato slova bývají zaměnitelná, ale přísně vzato, jejich význam se liší. Labyrint je jednosměrný, nelze v něm zabloudit. Jedna cesta se přibližuje ke středu a vzdaluje se od něj, ale nakonec k němu dovede. Bludiště má spoustu falešných odboček a slepých uliček, a může se stát, že ke středu nikdy nedojdete. Nebo dojdete, ale nedostanete se ven.
„Kdo nyní užívá mých staveb, mých sadů, mých zahrad? Já ne, ba ani mí příbuzní: jen cizí hosté, zvědavci, neklidní pocestní,“ napsal Johann Wolfgang Goethe v románu Spříznění volbou. Pokud zahrady v původně zamýšlené podobě přetrvají více než dvě stě let po smrti svého tvůrce a stále do nich přijíždějí návštěvníci, je to celkem potěšující bilance… Znamená to, že přes dvě stě let se o zahrady starali lidé, kterým záleželo na tom, aby je zachovali pro další generace.
Z udržované zahrady se za pár let stane džungle. Bez ohleduplné péče o slabší jedince začne platit přírodní zákon o přežití silnějšího, zahradní struktury bez údržby postupně podléhají entropii. Některé zahrady nakonec zmizí úplně, nejprve ještě žijí ve vzpomínkách pamětníků, ale s jejich odchodem zanikají.