Rostliny byly odpradávna spojovány s určitými vlastnostmi a významy, planetami či božstvy a následně uctívány a používány k různým rituálům či léčebným účelům. Vždy neodmyslitelně patřily k folklóru – do národních písní, pověstí, pohádek a obyčejů – a tvořily nedílnou součást křesťanské ikonografie a antické mytologie (odtud i některé latinské názvy rostlin, které dodnes poukazují na spojitost s bohy a mytologickými postavami – Narcissus, Hyacinthus, Artemisia, Hebe, Adonis, Mentha atd.)
Některým rostlinám je již po tisíciletí přisuzován stále stejný význam, jiné bývají v různých dobách a výkladech spojovány s odlišnými či přímo protikladnými významy, například lilie bývá symbolem smrti, ale i panenské čistoty, spojované s Pannou Marií, břečťan symbolizoval v různých dobách a kulturách smrt, nesmrtelnost, extázi a opojení – a na druhé straně též věrnost a lpění. Tis, túje a cypřiš jsou zároveň připomínkou smrti i nesmrtelnosti a věčného života (arbor vitae), proto bývají vysazovány poblíž hřbitovů.
Odedávna byly rostliny oblíbeným námětem zobrazení a jejich stylizované tvary vtiskly výraznou pečeť té které době, ať už šlo o ryze dekorativní, emblematické či symbolické užití nebo o jejich kombinaci. K nejznámějším příkladům patří například paznehtník (Acanthus), jehož listy jsou na každém korintském sloupu a jeho napodobeninách. Také v heraldice získaly některé rostliny zvlášť významné postavení, například fleur-de-lis (lilie nebo iris) či růže, o jejíž barvu se dokonce vedly války.
Rostliny jsou však také tradičně považovány za emblémy společenského postavení a jejich obliba podléhá pomíjivé módě. Podle charakteru dobového vkusu některé rostliny vystupují do popředí a jiné upadají v nemilost. Některé mají tu smůlu, že se stanou symbolem neblahé doby, jako třeba rudé karafiáty za dob nedávno minulých. Jiné rostliny se postupem času stanou ikonami zdegenerovaného zahradního stylu, například oranžové afrikány a červené salvie vysázené v ledvinkách, skalky v křiklavých barvách či uniformní řady jehličnanů v předměstských zahradách.
Nejlépe jsou vrtochy doby patrné u výrazných rostlin, jako je růže či tulipán. Mohlo by se zdát, že postavení růže jakožto „královny květin“ je v zahradě neotřesitelné, ale není tomu tak. V průběhu času se měnil módní tvar růžového květu i keře a neúnavní šlechtitelé jako oděvní návrháři už celá staletí vytvářejí nové a nové výkřiky poslední módy. Proměny doznal také způsob pěstování růží – od rozárií, kde se pěstovaly výhradně růže, z nichž nejznámější je kolekce růží Napoleonovy manželky císařovny Josefíny v Malmaisonu, kterou zvěčnil na svých kresbách Pierre Joseph Redouté, až po smíšenou výsadbu růží a rostlin ladících tvarem a barvou, která je typická pro anglickou zahradu přelomu 19. a 20. století. Tyto smíšené záhony se staly prototypem anglického venkovského stylu, jenž je oblíbený dodnes. Byly však i časy, například v období vlády anglického krajinářského stylu, kdy růže byly společně s ostatními květinami ze zahrady téměř vykázány a vládu převzaly stromy a keře. Ani dnešní doba není romantickým růžovým zahradám příliš nakloněna – zelenou mají traviny a exotické rostliny ve žhavých barvách. Důvodem je také skutečnost, že růže jsou dosti náročné na údržbu a stále více je napadají četné choroby a škůdci, jichž se lze jen obtížně zbavit. Těžkou ránu do vlastních řad zasadil v tomto ohledu i u nás známý a oblíbený autor knih o květinových venkovských zahradách Christopher Lloyd, když na vlastní zahradě v Great Dixteru zrušil vzácnou růžovou zahradu a nahradil ji pestrobarevnými exotickými rostlinami. Po Lloydově smrti pokračuje v tomto trendu jeho bývalý žák a zahradník.
Tulipán se stal protagonistou jedné z nejpodivuhodnějších mánií v dějinách lidstva. „Tulipománie“, která v Holandsku vyvrcholila v letech 1634 až 1637, je dodnes předmětem zkoumání historiků a ekonomů, jimž nejde do hlavy, jak se mohlo stát, že za jedinou cibulku určitých druhů tulipánů byli lidé ochotni zaplatit sumu, za niž by si mohli koupit solidní dům v nejlepší amsterdamské čtvrti. Tulipán se stal nejen symbolem zahrady a výtvarného umění 17. století, ale také symbolem ideologickým: za protireformace jej vysazovali protestantští uprchlíci v místech, kde se nově usídlili. Když Evropu ovládl anglický krajinářský styl, tulipán se stal připomínkou přeplácaných květinových zahrad dob minulých a spousta cibulek skončila na kompostu, stejně jako mnohem nenápadnější, leč nepostradatelný keř stříhaných parterů – zimostráz (Buxus).
Zatímco američtí novousedlíci nostalgicky sázeli tulipány a růže se vzpomínkou na svou domovinu, na starém kontinentě se rozhořela nová mánie – všichni začali toužit po exotických rostlinách přivezených z nejen z Ameriky, ale i z výprav do Afriky, Indie a Číny. Evropu střídavě zachvacovala mánie rhododendronů a azalek, kamélií či afrických fialek. Tato posedlost novými rostlinami dosáhla vrcholu za viktoriánské doby, kdy se každý bohatší anglický dům honosil skleníkem plným exotů z koloniálních držav a skalkou s cizokrajnými skalničkami, viktoriánské záhony překypovaly nejnovějšími druhy pestrobarevných letniček (mimochodem, zde začíná rodokmen zdegenerované ledvinky). Kolekce těch správných exotů a kapradin byla pro bohatého viktoriána stejným odznakem statutu jako kdysi pro holandského měšťana tulipán.
Rostliny jsou velkolepým, leč zkáze podléhajícím důkazem společenského postavení. Největším dilematem při řešení zahrady a volbě vhodných rostlin je míra a způsob stylizace. To opět může být otázkou ducha doby a dobového vkusu, ale též individuálních, někdy velmi polarizovaných názorů. John Fowles v eseji Strom popisuje, jak rozdílný přístup ke stromům a k životu měl jeho otec a on. Snahy ovládnout, usměrnit a uspořádat v protikladu k volnému průchodu přirozeného řádu věcí se střídaly v průběhu celé historie zahradní architektury. Přestylizované formální zahrady zahrady či sterilně vypleté záhonky a vystříhané ovocné stromky jsou extrémem, ale i ti největší zastánci přírodních či ekologických zahrad vzhled přírody nějakým způsobem usměrňují – zcela volnou přírodu u domu mít nelze. Tady přichází ke slovu schopnost najít individuálně uspokojivou rovnováhu mezi jednotlivými prvky v zahradní hře a zvolit rostliny, které vyhovují obyvatelům i celkovému rázu místa. Každé místo má vlastní náladu, svého „ducha místa“ a s ním se snoubí celkové naladění lidí, kteří tam přebývají. Tuto jedinečnou kombinaci mohou reprezentovat právě zvolené rostliny. Jsou dvorky, kde neroste nic než břečťan, bezinky a psí víno, a přesto mají nezapomenutelnou atmosféru. Některé rostliny, zvláště stromy, se stávají jakýmisi „strážci“ míst, svědky běhu času a událostí, pamětníky různých rodinných generací či střídajících se majitelů. Postav dům, zasaď strom. Otázkou pro každého je, jaký strom to má být.
Rostliny neustále provádějí fotosyntézu, která je svým způsobem stejně zázračná jako přeměna olova ve zlato. Přesto ji však bereme jako samozřejmost a bezstarostně dýcháme kyslík, který nám rostliny nezištně poskytují. Ve všech kulturách kromě moderní západní existoval názor, že rostliny jsou „vědomé“ bytosti, s nimiž lze komunikovat. V současnosti stále více lidí – především ekologové či zahradníci, ale i někteří přírodovědci – připouští, že rostliny mají jakýsi druh vědomí. Ať už je to pravda, nebo ne, místa, lidé a rostliny společně vytvářejí synergii, k níž každý přispívá svým dílem, aby vznikl nový jedinečný celek, který je něčím víc než jen součtem jednotlivých částí – zahradou.
