Zakládání, pustnutí, obnovování a zanikání zahrad je vždy příběh – osobní, rodinný i společenský, ale nejednou i literární či filmový, ať už se jedná o zahrady skutečné, či ty, které vznikly ve fantazii autorů, jako například The Secret Garden od Frances Hodgsonové-Burnettové.
Zatímco v tomto případě je nalezení zpustlé zahrady a její obnova symbolem tělesného uzdravení a psychické regenerace celé rodiny, jindy se může proměnit v symbol nezdravé fixace, lpění na minulosti a na majetku, jako v povídce Williama Trevora Matildina Anglie.
Skutečné příběhy však bývají neméně dramatické než ty smyšlené. Snad nejvíce fascinující příběh vzniku, zániku a znovuobjevení má zahrada v Bomarzu, nazývaná též Sacro bosco (Posvátný háj) či Villa dei Mostri (Palác nestvůr). Nachází se na sever od Říma u Viterba, nedaleko dalších dvou významných zahrad – Villy Farnese v Caprarole a Villy Lante v Bagnaie. Zatímco obě vily prosluly precizní pravidelností, symetričností prvků a uhlazenou krásou, Bomarzo je jejich pravým opakem: bez symetrického řádu jsou zde rozmístěny pitoreskní objekty vytesané do zdejšího přírodního sopečného kamene.
Zahrada vznikala od 50. let 16. století na objednávku excentrického hraběte Piera Francesca „Vicina“ Orsiniho. Úpravy byly zahájeny krátce po jeho návratu z armády a po smrti milované ženy Julie (Giulia Farnese). Nedochovaly se však žádné plány ani výklad autorova záměru, a tak se historie zahrady i její interpretace staly předmětem různých dohadů a spekulací a též inspirací pro literární zpracování. Autorství půdorysu (a někdy i soch) soch bývá připisováno Pirru Ligoriovi, významnému manýristickému architektovi, jenž se podílel na tvorbě kardinálských zahrad u Villy Lante a Villy d’Este, za autora chrámu věnovaného Julii bývá považován další významný architekt, Giacomo Barozzi da Vignola, někteří autoři upozorňují na autorský rukopis otce a syna Simone a Francesca (Il Moschino) Moscových.
Původní pořadí soch je nejasné, protože v průběhu staletí zmizely cestičky i schodiště. Za časů hraběte Orsiniho byly sochy pomalované přírodními pigmenty a v zahradě byl funkční vodní systém s jezerem, vodními řetězci a fontánami. Dnešní návštěvník prochází stinným údolím a postupně míjí s obrovské, bizarní sochy a sousoší – dva zápolící obry, slona, jenž právě zabíjí římského legionáře, nakloněný dům či děsivý obličej s pekelnou tlamou, skýtající v horkém dni příjemný chládek. Po této strastiplné pouti jakýmsi podsvětím se poutník dostává na návrší, kde se nachází chrám se symbolikou planet a zvěrokruhu, jenž je místem věčného odpočinku Giulii Farnese a syntézou pozemské zkušenosti a nebeské moudrosti.
Lze se jen dohadovat, nakolik byla symbolika soch a celé zahrady v době svého vzniku čitelnější, než je dnes, rozhodně však tematicky kontrastuje s tehdejší symetricky rozmístěnou zahradní sochařskou výzdobou, převážně představující antická božstva či alegorická ztvárnění geograficky blízkých řek, měst nebo pohoří. Podle různých výkladů byla Orsiniho zahrada vzpurným pekelným kontrapuktem k rajským vizím okolních kardinálských zahrad, proklamací smyslovosti a epikurejství, alchymistickou šifrou, symbolem iniciační cesty či jakýmsi homeopatickým lékem na melancholii. Ledacos lze vyčíst z vodítek v podobě citací vytesaných do kamene, především z díla Hypnerotomachia Poliphili od Franceska Colonny, z Tassova Osvobozeného Jeruzaléma, z Dantova Pekla i z Orsiniho vlastních poznámek.
Hrabě Orsini zemřel v roce1584 a od té doby (zřejmě z důvodu omezených rodinných financí) zahrada pustla. V roce 1645 panství přešlo do vlastnictví rodu Lante della Rovere. Noví majitelé zjevně o zahradu nejevili zájem a po několika dalších změnách Bomarzo v roce 1836 získali Borghesové. Ani oni však o posvátný háj příliš nepečovali a zpustlé místo stále více opřádaly báchorky o zločinech podivínského hraběte, strašidlech a příšerách.
Historie (ač poměrně nedávného) znovuobjevení zahrady je stejně nejasná jako historie jejího vzniku. Nejčastější verzí je, že zahradu objevil Salvador Dalí, pravděpodobně ještě před druhou světovou válkou (1938), a natočil v ní krátký film, který pak inspiroval jeho dílo Pokušení svatého Antonína, na němž je zobrazen slon podobající se soše v Bomarzu. O zahradu se zajímali také Jean Cocteau a italský literární kritik Mario Praz, Michelangelo Antonioni o ní též natočil dokumentární film; mezinárodní filmová databáze uvádí dokonce dva dokumenty: Bomarzo (1949) a La Villa dei Mostri (1950). (Zde by byl zajímavý komentář filmových historiků, podle pramenů dostupných na internetu se zdá, že jde o jeden film pod různými názvy.) Počátkem padesátých let publikoval fotografie z Bomarza fotograf a filmař Brassai. To vše přispělo ke zvýšenému zájmu o záchranu zahrady.
V roce 1954 zahradu od Borghesů koupil Giovanni Bettini a společně se svou ženou Tinou se pustil do rozsáhlé a náročné renovace, aby zahradu bylo možné zpřístupnit veřejnosti. Tina Severi Bettini podlehla zranění, které utrpěla během restaurátorských prací, a její hrobka byla symbolicky umístěna do chrámu zasvěceného Giulii Farnese.
Znovuobjevená zahrada nadále podněcuje zájem historiků a badatelů i fantazii umělců – o Bomarzu vyšla řada knih, esejí a úvah, imaginární příběh podivínského hraběte Orsiniho popsal v románu Bomarzu argentinský spisovatel Manuel Mujica Láinez, jenž je zároveň autorem libretta ke stejnojmenné opeře Alberta Ginastery; ikonografií zahrady se inspirovala sochařka Niki de Saint Phalle při tvorbě Tarotové zahrady v sousedním Toskánsku; holandský malíř Carel Willink použil motivy z Bomarza na svých obrazech. Bomarzo také bylo inspirací Marku Millsovi pro detektivní román The Savage Garden, v němž je rozluštění zahradní záhady klíčem k dávným i nedávným vraždám. Bomarzo dává prostor serióznímu i méně seriźnímu bádání, fantazii a imaginaci a tak jako všechna velká umělecká díla je přístupné na různých úrovních – od pouťové či cirkusové zábavy přes historicko-literární křížovku či esotericko-alchymistický tyglík až po hlubinně psychologický výklad či fantaskní, snovou vizualitu, tak blízkou surrealistům. Zkrátka od každého a pro každého něco.
Bomarzo v nejednom ohledu upomíná na Braunův Betlém (Nový les) poblíž Kuksu. Také u jeho zrodu byl excentrický šlechtic s vlastní vizí v opozici k církevnímu pojetí a pod hrozbou obvinění z kacířství. Braunovy expresivní sochy vytesané do pískovcových skal působí v rozptýleném lesním světle podobně fantaskním dojmem jako výjevy v Bomarzu. Nový les však na rozdíl od Bomarza zatím stále ještě čeká na happy end v podobě štědré finanční podpory na záchranu tohoto unikátního díla, které je na seznamu stovky nejohroženějších památek světa.
Příběh Bomarza a částečně i Nového lesa je do značné míry příběhem osobním – po smrti hraběte Orsiniho i hraběte Šporka se už nenašel nikdo, kdo by byl ochoten o vytvořené dílo pečovat v duchu původního záměru, a tak obě místa pustla. Bomarzu, přestože je téměř o stopadesát let starší, to paradoxně uškodilo méně, neboť zůstalo celou dobu nedotčeno a zapomenuto v soukromých rukách, zatímco v Novém lese i přes poměrně brzké konzervační snahy probíhala devastace armádou, těžbou kamene, kácením lesa, dopravou a dalšími zásahy.
Drsnou ruku historie v podobě válek či změn politického režimu pocítila nejedna evropská zahrada. Běžné jsou příběhy devastace válkou či totalitním režimem, případně obojím. Naštěstí žijeme v době, kdy u nás i jinde přes různé potíže dochází spíše k obnovám zpustlých zahrad. Některé obnovy probíhají nenápadně, ale jiné svým příběhem upoutají pozornost široké veřejnosti, jako tomu bylo v případě Ztracených zahrad heliganských (Lost Gardens of Heligan).
Heliganské panství v anglickém Cornwallu bylo od roku 1569 trvale v rukou rodu Tremaynů. Největšího rozkvětu se místní zahrady dočkaly za viktoriánské doby, kdy se v tamějších mírných podmínkách přímořského klimatu pěstovaly dle dobové módy exotické rostliny dovezené z koloniálních držav. V sadech a zelinářských zahradách se vypěstovalo dostatek ovoce a zeleniny, aby panství bylo soběstačné, a navíc zde byly funkční skleníky na citrusy, banány, hroznové víno a broskve, jakož i pěstírny melounů a ananasů, a kromě toho i rozsáhlé okrasné zahrady, včetně japonské a italské. Heliganské zahrady prosperovaly stejně jako řada dalších zahrad příznivě situovaných v chráněných zátokách jižní Anglie až do první světové války, kdy dvaavacet zdejších mladých zahradníků odešlo do armády – a šestnáct z nich zahynulo na západní frontě ve Flandrech. (Při návštěvě hřbitova v postupimském Bornstedtu, kde jsou pochováni zahradníci Sanssouci a Nové zahrady, si nelze nevšimnout, že někteří z nich také padli v mladém věku ve Flandrech…) Z heliganského panství se stal lazaret pro britské důstojníky a ve dvacátých letech se Tremaynové odstěhovali a až do konce třicátých let dům pronajímali nájemníkům. Po staletí pracně budované zahrady pomalu, ale jistě pustly. Za druhé světové války se zde díky příhodné poloze pro plánovanou invazi na kontinent usídlily americké jednotky stejně jako v jiných okolních zahradách, například v Trebah. Proto Heliganské zahrady dále pustly a nestaly se součástí válečné kampaně za proměnu okrasných zahrad na užitkové, v nichž se pěstovala zelenina pro uživení obyvatelstva (Digging for Victory). Po válce byl dům opět pronajat a poté v sedmdesátých letech bez rekonstrukce rozdělen na bytové jednotky. Zahrady mezitím zcela zmizely pod porostem břečťanu, ostružiní a náletových dřevin. V roce 1990 byly znovu objeveny díky náhodnému setkání čerstvého dědice Tremayneových Johna Willise s holandsko-britským podnikatelem Timem Smitem, jenž si od něj společně s Johnem Nelsonem pozemky pronajal a za dohledu televizních kamer začal zahrady postupně oživovat. Smit, jenž je též iniciátorem nedalekého Eden Projektu, za podpory odborníků, nadšenců, televizního štábu a široké veřejnosti dokázal, že heliganské zahrady opět fungují v plném rozsahu a tvoří ekonomicky soběstačnou jednotku. Za rok je navštíví bezmála půl milionu návštěvníků, kteří mohou obdivovat obnovený areál v plném rozsahu – od věkovitých pěnišníků přes funkční užitkové zahrady a skleníky udržované na ekologickém principu až po zrekonstruované okrasné partie s formálními úpravami. Při procházce rozlehlým areálem se zdá, že není nic přirozenějšího pod sluncem než trvale vzkvétající zahrady. Občas se uprostřed bujné vegetace zničehonic zjeví lopotící se zahradník či zahradnice. Vlídně odpovídají na pozdrav i na všetečné dotazy, ale zjevně nemají času nazbyt. Údržba ráje není žádná procházka růžovým sadem.
