potěšení pro všechny milovníky zahrad  

Příběhy italských vil a zahrad

02.03.2013 /
Nakladatelství Kant před časem vydalo pozoruhodnou publikaci Příběhy italských vil s textem Jany Máchalové a fotografiemi Ivana Chvatíka. Nedílnou součástí každé vily je (a měla by být) zahrada. Jak píše v předmluvě teoretik architektury Dalibor Veselý: „Zahrada dovršuje prostorovou organizaci vily, zprostředkuje vztah k okolní krajině a ke kosmickým podmínkám, v nichž je situována.“ Snad bychom si tedy pro účel tohoto textu mohli dovolit doplnit název na: Příběhy italských vil a zahrad.
Příběhy italských vil a zahrad

Jana Máchalová se v úvodu vyznává ze své lásky k italským vilám, která jen zesílila, když dvacet let nemohla být přes železnou oponu naplněna. Tato kniha vyšla až po více než čtyřiceti letech od doby, kdy autorku poprvé okouzlila Itálie a její vily. Za své „dítě“ tedy cítila o to větší odpovědnost – stejně jako všichni starší rodiče – a v úvodu knihy se mimo jiné zamýšlí nad obtížností psaní o těchto objektech.

Jak se psalo o vilách (a zahradách)

V tomto ohledu je zajímavé položit si otázku, jaká je dosavadní tradice a kontext psaní o italských vilách u nás, na co by bylo možné navázat nebo proti čemu se vymezit. Poněkud překvapivým zjištěním je, že italské vily přes relativní geografickou blízkost a vliv vlašských architektů v českých zemích doposud nebyly českému čtenáři představeny v samostatné publikaci. V roce 1993 vyšla jako doprovodná publikace výstavy Ville venete na Pražském hradě brožurka 400 let benátských vil od Martina Kubelíka. Tato odborná práce nahlíží Palladiovy vily především z hlediska dějin architektury a blízkých disciplín.

Po desetileté odmlce vyšla v roce 2003 kniha Krásy italských zahrad (tj. zahrad u vil napříč celou Itálií) od světově uznávaného zahradního architekta Ivara Otruby. Autor u čtenářů předpokládá naprostou neobeznámenost s italskými zahradami (a vilami či paláci). Předem uvádí, že tato publikace je určena především široké veřejnosti, nikoli odborníkům, a tak je tedy koncipován i text – jako zběžná, avšak zajímavě komentovaná procházka vilovými zahradami. Autorův nesporný odborný i osobní náhled místy přebíjí poněkud nešťastná editorská práce s přílišným množstvím fotografií rozmanité kvality.

Dalším možným úhlem pohledu je „italská cesta“ po vilách, antických památkách a přírodních krásách, v níž se pojí prvky racionálního poznávání i niterného prožívání. Na této „hodnoticí škále“ navštěvovali italské vily a zahrady umělci, literáti a filozofové z různých koutů světa. O některých vilách se lze dočíst v českém překladu (např. Goethe, Twain), o jiných pouze v originálu (např. Evelyn, de Montaigne). Anglicky píšící autoři vždy věnovali velkou pozornost zahradám v kontextu vily a krajiny. Oblíbeným a čtivým dílem angloamerické literatury o italských vilách je kniha Italian Villas and Their Gardens (Italské vily a jejich zahrady) od americké autorky Edith Whartonové. Tato dnes již klasická četba poprvé vyšla v roce 1904 a inspirovala čtenáře nejen k cestám, ale i k dalším variacím na dané téma, například britskou fotografku Vivian Russellovou, která se vydala po stopách Whartonové a výsledkem putování se stala obrazová publikace Edith Wharton’s Italian Gardens (Italské zahrady Edith Whartonové). Také Whartonová zvolila ryze geografický klíč výběru a provádí čtenáře vilami a zahradami z různých časových období od Lombardie přes Benátsko a Toskánsko až po Řím a Latium.

“Těžké je zmocnit se těchto staveb… je třeba stále se o to pokoušet”

Téměř neexistující česká literární a vizuální tradice v tomto oboru byla pro autorku při sestavení výběru zároveň výhodou i nevýhodou. Obsáhnout fenomén italských vil v celé šíři v jedné publikaci tohoto charakteru je téměř nemožné a určitá subjektivita je nutností. Jana Máchalová je na své „italské cestě“ okouzlenou poutnicí za krásou a (sebe)poznáním. Cesta a pouť jako archetypické symboly i jako praktické prostředky psychoterapie a psychické očisty nabízejí možnost propojení racionálně nabytých teoretických znalostí s hlubokým emotivním a estetickým prožitkem a autorka této možnosti plně využila. Výběr je racionálně zúžen historicky a geograficky: až na dvě výjimky potvrzující pravidlo (D’Annunziovo Il Vittoriale a florentská Villa Stibbert) zahrnuje výhradně renesanční a manýristické vily a mapuje tři hlavní oblasti, s nimiž jsou spojeny specifické podoby těchto italských vil: Benátsko, Toskánsko a okolí Říma (Latium). Autorka při výběru přihlížela k historickému a uměleckému významu jednotlivých vil a k možnostem literárního zpracování, ale zároveň volila vily nejbližší svému srdci. Můžeme tedy litovat, že do knihy nejsou zahrnuty takové skvosty, jako například Villa Garzoni či Villa Gamberaia, nebo některé lombardské vily u jezer Maggiore a Como, ale zároveň se nesporně jedná o po všech stránkách opodstatněný a vytříbený výběr.

Nejen výběr vil, ale i způsob psaní o nich je dalším možným úskalím této publikace. Jak píše sama autorka: „Kniha je psána s vědomím, jak těžké je zmocnit se těchto staveb, ať už zvnějšku či zevnitř, ale i s pocitem, že je třeba stále se o to pokoušet.“ Nechtěla napsat jednostranně zaměřené odborné pojednání ani pouhé cestovatelské vyprávění, pokouší se o syntézu více odborných přístupů (kunsthistorického, architektonického, estetického, historického atd.) a ryze osobního prožitku a vhledu. Tato syntéza umožňuje nahlížet jednotlivé prvky v různých souvislostech a je nesmírně cenná. Na pomezí, v hraničním setkání ploch, vyvstávají nejzajímavější souvislosti.

Autorka se s erudicí pohybuje v různých oblastech a umně propojuje jednotlivé roviny. Vypráví příběhy budov, jejich tvůrců, majitelů, obyvatel, návštěvníků i mytologické příběhy z fresek a soch a vytváří tak plastické příběhy jednotlivých vil. Někdy se příběh nedaří patřičně vyklenout, tříští se a jeho oblouk se ztrácí pod nánosem drobných odkazů, vysvětlení a souvztažností. V takovém množství jmen, dat a informací se občas nelze vyvarovat překlepů (Landberg místo Landsberg, Pinset místo Pinsent), případně drobných přehmatů v oblastech, které jsou pravděpodobně autorčinu širokému záběru vzdálenější, například „terakotová“ místo „tarotová“ zahrada sochařky Nikki de Saint Phalle. (V Tarotové zahradě – Giardino dei Tarocchi — se v názvu ani ve skutečnosti nejedná o materiál ani barvu terakoty, je to sochařský park s fantaskními sochami představujícími jednotlivé karty Velké arkány tarotu.)

Není vily bez zahrady

Ostatně zahrada je téma, kterému se při psaní o vile jakožto architektonickém celku nelze vyhnout. Pozornost, kterou autorka věnuje jednotlivým zahradám, je zčásti dána typem a geografickým umístěním vily a zčásti historickým, uměleckým a estetickým významem samotné zahrady, například u většiny benátských vil se o zahradách mnoho nedovíme. U některých vil jsou však dochované a/nebo přístupné právě jen zahrady. Z těch, o nichž píše Máchalová, je to park v Pratolinu a posvátný háj v Bomarzu: svou působivostí tyto zahrady předčí samotnou vilu, ačkoli se paradoxně dochovala pouze jejich torza. Vyváženost vily a zahrady je v dnešní prezentaci patrná u vil v okolí Říma – Lante, d’Este (Tivoli), Farnese (Caprarola).

Zahrada vnáší do architektonicko-historicko-umělecko-estetického popisu také významný prvek botanický. U italských zahrad často bývá omezený a výrazně podřízený celkovému architektonickému řádu. To je zčásti dané horkým a suchým italským podnebím, v němž nevydrží bohatá květinová výsadba, a zčásti snahou dodat zahradě, jež je ze své podstaty pomíjivá, nadčasový, trvalý rozměr. Přesto však mediterání vegetace tvoří významnou, neopominutelnou složku italských zahrad. Kromě toho je specifikou každé zahrady proměnná smyslového zážitku zakotveného v ročním období a denní chvíli návštěvy. Kromě okamžitých světelných podmínek a vegetačních proměnných je rozhodujícím prvkem přítomnost či absence vody v zahradě. Působivý je zde také okamžik přechodu od smyslového vnímání přes mytologickou transformaci k duchovnímu rozměru, s možnostmi různých interpretací. Toto protínání horizontály a vertikály v autorčině popisu zahrad explicitně chybí, byť z líčení nepochybně vyznívá její osobní prožitek.

Při práci na této publikaci muselo být nesmírně náročné smysluplně a vizuálně vhodně uspořádat ohromné množství fotografií pořízených na cestách, mnohdy za podmínek, které při jednorázové návštěvě objektu nemusejí být pro fotografa ideální. Díky grafické úpravě a přemýšlivé práci s rozsáhlým fotografickým materiálem, s velikostí jednotlivých fotografií i s členěním textu jsou umocněny přednosti fotografií a zmírněny jejich případné slabší stránky. Ač formátem nevelká, tato kniha se může rovnat ambicióznějším obrazovým publikacím.